Začal školní rok, a já bych ráda podpořila studenty cizích jazyků. Vím, že to je pěkná fuška,  ale najdou se i zábavné momenty. Patřím totiž k těm, co „chodí na jazyky“,  naposledy na francouzštinu. Po letech studia jsem se odhodlala k mezinárodní zkoušce: V den D jsem v jazykové škole dopoledne napsala písemku a odpoledne byla ústní část. V místnosti k tomu určené jsem si vylosovala otázky a byla vyslána do třídy, kde seděla moje zkušební komise.  Zaklepala jsem a ozvalo se: „Entréz“, dále!
Uvnitř seděli za stolkem profesor a profesorka, rodilí Francouzi. Věkově jim mohlo být kolem třiceti, ale vypadali jako zvadlé kytky. Jak by ne, když zkoušeli zájemce o diplom ve francouzštině jako na běžícím pásu. Mě dostali naservírovanou mezi posledními.
„Parlez de vous“, řekněte něco o sobě, vyzvali mě.
Hned jsem spustila: Odkud pocházím, co dělám, jaká je moje rodina, atd., jelikož jsem to měla perfektně naučené. Když jsem se chystala, že popíšu své zájmy, profesorka mě zastavila, že to stačí, ať přejdu k dalšímu bodu, což byl rozbor novinového článku.
„Prosím, mohla bych vám sdělit ještě něco ze své prezentace“, bránila jsem se.
„A co by to mělo být“, zívla profesorka.
„Chtěla jsem vám představit své hobby“.
„Tak prosím, ale jen pár slov, odsouhlasil profesor.
„Sbírám vtipy“, řekla jsem. Do dvojice uondaných examinátorů vjel náznak života.
„Opravdu“, usmála se profesorka.
„A jaké ty vtipy sbíráte“, zajímal se její kolega. „O policajtech, o sexu, o úchylech nebo … třeba o zvířátkách?“  Jeho náhlý zájem mě trochu zaskočil.
„Já to beru spíš podle národností,“ odpověděla jsem. „Mám vtipy české, ruské, německé, francouzské…“
„Super,“ skočil mi do řeči profesor. „Tak to máte určitě vtipy o Angličanech!“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
„Mohla byste nám nějaký povědět,“ zatoužil.
„To bych mohla, ale,“ zavrtěla jsem se na židli. „Já ty zahraniční vtipy říkám v originále, kvůli pointám, někdy to jsou slovní hříčky. Takže ty anglické bych vám řekla v angličtině. Nebude to vadit?“
Na tváři profesorky se objevil nesouhlas, očima přímo propíchla svého kolegu. Vtip v angličtině na mezinárodní zkoušce z francouzštiny? V žádném případě!
Byla jsem jí za tu reakci vděčná. Chtěla jsem vtipem uvolnit atmosféru, ale s angličtinou mohl nastat problém: Co kdyby nepochopili pointu v cizím jazyce? To by mě naopak uvrhlo à la situation precaire, do prekérní situace.
„Alors“, tak tedy, usmál se profesor, „máte nějaký vtip ve francouzštině?“
Měla jsem jeden, z plovárny, kde na sebe halekají plavčík a chlápek přistižený, jak čurá do bazénu. Oba zkoušející se zasmáli na správném místě a znělo to srdečně. Najednou jsme tam spolu seděli jako spolucestující ve vlaku, co si padli do noty a vyprávějí si historky ze života, a dobrá nálada nad námi visela jako záchranný padák, i když jsme přešli k novinovému článku. Netrvalo dlouho, a někdo zaklepal na dveře. Otevřeli v dobrém rozmaru a našli tam dalšího kandidáta na zkoušení.
„Díky za prezentaci“, obrátila se ke mně profesorka se širokým úsměvem, „to je vše, můžete odejít“. Nemohla jsem uvěřit, že můj čas uplynul, přišlo mi to docela krátké. Ještě jednou mě ujistili, že zkoušku mám za sebou a vyprovodili mě ze třídy. K mým znalostem se nevyjádřili, výsledek mi prý přijde za měsíc. Odcházela jsem s vědomím všech svých chyb a přeřeků, plus ten článek, bůh ví, jak jsem dopadla. Druhý den jsem narazila na profesorku, ke které jsem chodila na kurz před zkouškou.
„Udělala´s  dobrý dojem v ústní části,“ řekla.
„Díky,“ odpověděla jsem. „Moc si z toho nepamatuju, jen, že jsem vyprávěla vtip.“
„Byl dobrej, kolegové nám ho vyprávěli ve sborovně,“ zasmála se při vzpomínce, „nevěděla jsem, že sbíráš vtipy?“
Nevím, jestli jsem dostala extra body za pobavení komise, ale zkoušku jsem udělala.

P.S.  Ten vtip

Plavčík volá přes celé koupaliště:
Pane, okamžitě přestaňte a odejděte! Je zakázáno čurat do bazénu!
Vždyť to tady dělá každý…
Ve vodě možná, ale ne z desetimetrového skákacího prkna!