Léto je doba dovolených, ale i velkého praní po návratech. Když jsem teď dávala do pračky první várku prádla, pomyslela jsem si, že i když ji máme už hodně dlouho, pere pořád spolehlivě a bezporuchově (za ta léta jsme jen jednou museli volat opraváře k výměně dvířek). Zatímco se dala do praní, stála jsem u ní a nostalgicky koukala na točící se buben s myšlenkou, jak dlouho nám tahle prací babička ještě vydrží. A to jsem neměla dělat. Jako kdyby uměla číst myšlenky, pračka začala kovově cvakat, i když jsem do ní nic kovového nedala. Zvuky sílily, buben se otáčel těžce, jen se zadřít. Byla jsem ráda, že vůbec doprala. Rychle jsem vyndala prádlo, pověsila ho a šla shánět opraváře.
„Hm, to bude na opravu,“ řekl do telefonu, když jsem mu závadu vylíčila. Byl uprostřed práce a nemohl k diáři, zavolá zítra, kdy by mohl přijet, to víte dovolené, práce plno. Do týdne by to snad šlo.
S chmurami v duši (bude to na opravu, nebo rovnou na novou pračku?) jsem večer sbírala ze šňůry suché prádlo, a přitom zjistila, že mi v podprsence chybí jedna kostice. Že by…?
V práci jsem se svěřila kolegyni. Nemá známého opraváře, který by dorazil dřív než ten můj, a co ta kostice? „Možná ho ani nebudeš potřebovat“, uklidnila mě, „kostice jsou potvory, ale naučila jsem se je vyndávat, možná se ti to podaří taky.“ A řekla mi, jak.
Přišla jsem domů, koukla do pračky a začala pomalu otáčet bubnem, jak mi poradila. Sice drhnul, ale pak z otvoru vykoukla hlavička zbloudilé kostice, jako žížala z díry. Opatrně jsem ji vyndala – a buben se začal otáčet normálně. Kostici jsem zašila do podprsenky, opraváře odvolala a s chutí se pustila do dalšího praní. Pračka prala rychle, tiše a, zdálo se, že i s radostí. A já si pro vždycky zakázala hříšné myšlenky o jejím možném konci.