Sedím na poště a čekám, až přijdu na řadu. Je nás tu hodně, asi padesát, všichni tu v polední pauze chceme vyřídit svou záležitost. Ostatní vypadají netrpělivě a hladově. Ještě že jsem si po cestě dala bagetu! V ruce žmoulám lístek s pořadovým číslem a očima postrkuju pořadník, který se posouvá dopředu nepravidelnými přískoky. Můj soused si pro jistotu vzal čísla dvě, každé z jiného soudku, a se zaujetím sleduje, které ho vysvobodí z čekání dřív.

Máme štěstí, většina přepážek je otevřených, a i když je poledne, úředníci pracují ostošest.
Thank you very much, děkuje nějaký cizinec usměvavému mladíkovi za přepážkou a zní to upřímně. Hm, to jsem zvědavá s čím mu tak asi pomohl, pomyslím si skepticky. U další přepážky chce slečna vyzvednout zásilku, ale zapomněla doručenku, a jen na občanku jí úřednice zásilku nevydá. Slečna odchází a nemá daleko k slzám. Cítím s ní, jelikož před Vánocemi jsem to měla podobně: sice jsem měla doručenku, ale občanku jsem nechala doma v jiné kabelce a výsledek byl stejný. No jo, zapomnětlivci, co není v hlavě, musí být v nohách, říkám si. Dnes mi ale nic nehrozí, protože jdu jen poslat dopis.

Konečně přicházím na řadu, za přepážkou je ten usměvavý úředník.
Podám mu dopis, prosila bych poslat doporučeně. Empaticky vyčká, až vyplním podací lístek, hodí dopis na váhu a řekne: Bude to padesát šest korun.
Sáhnu do peněženky, a ouha.  Něco jsem utratila za bagetu, nestavila se v bankomatu, a teď… no, snad to dám dohromady. Úředník trpělivě čeká, až před něj nasázím všechny drobné. Chybí pár korun. Hledám kreditku. Ouha podruhé, dnes jsem si vzala jinou kabelku, a zapomněla si do ní kreditku přehodit.
Omlouvám se, ale nevzala jsem si kartu, řeknu poraženecky a natahuju se pro dopis, že ho přinesu jindy.
No, když jsou to jen dvě koruny, řekne mladík povzbudivě.
Ale já je, bohužel, nemám, vzala jsem si dnes jinou kabelku, chápete, špitám a cítím pohledy čekajících v zádech.
To snad zvládneme, odpoví s úsměvem. Zrovna jsem dostal dýško.
Vy byste? Opravdu? Mám pocit, že budu létat. Dopis odchází doporučeně, já děkuji, a mladík už automaticky dodá: Můžu vám nabídnout ještě něco, třeba los nebo noviny? Což mě vrátí zpátky na zem.
Díky, usměju se, až příště. Nechám si pro sebe, že kdykoliv jsem si na poště koupila los, nikdy mě nenechali vyhrát.
Až venku si uvědomím, že dnes mě ten chlápek vyhrát nechal. Hm, možná to s tím losem příště zkusím. Tedy, pokud si doma nezapomenu hlavu.