Do pronájmu jsem na začátku přestěhovala jen zcela základní věci, maminku a Jeremyho, jelikož v původním bydlišti odpojili výtah, a po schodech z osmého patra bylo stěhování i přes pomoc sousedů fakt náročné. Když jsme dorazili do nového bydla, měla jsem vybitý mobil a nabíječka nebyla k nalezení, a tak jsem zazvonila na sousedy s prosbou o pomoc. Otevřely děti, které zavolaly maminku. Mladá sousedka měla pochopení, mobil mi nabije. Přitom jsem ucítila pohlazení na noze – přišla se na mě podívat jejich kočka. Tahle je vítací, a máme ještě dvě další, poznamenala sousedka.  Dětí se kolem ní tulilo čím dál víc, nakonec po mě pokukovaly čtyřil.  Tak proto bylo na Halloween na chodbě tak rušno!

Zatímco mi sousedka nabíjí mobil, vracím se k sobě a prohlížím, co v bytě chybí, případně je potřeba opravit:  Botník se trochu kácí, v koupelně chybí háčky na ručníky, lednička nesvítí a dvířka se otvírají na opačnou stranu, než bych potřebovala. V kuchyni je varná deska, ale nemám na ni to správné nádobí. Není tu mikrovlnka a nastavení televize se set o´boxem neovládám. Co se mi ale moc líbí, je krásný béžovo modrý„peršan“ na podlaze v obýváku. Následuje schůzka s majitelem, během které řešíme výše uvedené maličkosti. Skutečnou majitelkou bytu je sice jeho matka, ale protože je to starší paní, tak ji zastupuje. Jeremy se roztáhl uprostřed místnosti na peršanu, všechno sleduje s velkým zájmem, a snaží se udělat dojem. Jenže, jak se ukáže, jeho snaha ukázat, že mu to tady (včetně peršanu) patří, má opačný efekt. Majitel po něm pokukuje a na závěr prohlásí: „Víte, ten peršan byl docela drahý a mojí mamince se po něm stýská. Vašemu pejskovi bude jistě stačit koberec z ložnice“. Načež peršan sroluje, na jeho místo přinese koberec z ložnice (ještě pěkný, ale už má něco za sebou), rozloučí se a tradá s peršanem domů.

Co se dá dělat. Ale jinak všechno funguje – světla svítí, voda teče, elektřina proudí, varná konvice WC i koupelna fungují, byt je prostorný, zánovní a světlý, jelikož má troje francouzská okna a balkon po celé své délce.

Druhý den v práci objednávám po internetu mikrovlnku, kolega  slíbí  zapůjčit hrnce a pánev  na indukci, a večer mi je na parkovišti opravdu předá. Super§ Paní podle domluvy v poledne bez problému vyzvedla a vyvenčila Jeremyho, který návratu domů poskakuje radostí.

Náš pejsek si to v novém bydlišti od začátku užívá. V bytě si hned našel místo, ze kterého má dokonalý přehled po celém obýváku a kvitoval s povděkem, když jsem mu tam dala pelíšek. Jíst mu chutná, hraje si s pískacím lišákem a strašně se těší ven. Když jdeme na procházku, míjíme v přízemí obří nablýskané zrcadlo, které je naproti výtahu. Jeremy k němu zamíří, zastaví se a fascinovaně hledí na toho malého černého knírače naproti. Když zatáhnu za vodítko a řeknu „ jdeme“, rozběhne se ven, a při cestě z procházky si na toho „druhého“ ani nevzpomene. Ale cestou ven se u zrcadla vždycky zastaví a toho druhého hypnotizuje, někdy na něj i vrčí. V okolí se rychle zorientoval, čte vzkazy a pilně značkuje, aby všem oznámil, že tu bydlí. S ostatními pejsky vychází dobře, oblíbil si zejména malou Jack Russelku Wirby a jezevčici Vendulku, vychází i čokoládovým retrívrem Maximem, ale s pudlem Sherlockem se zdálky poměřují očima a pozorují se velmi rezervovaně. Kočky od vedle ještě nepotkal, ale určitě o nich ví. Rád očichává rohožku a dveře a nejspíšsi představuje, co je za nimi.

Maminka se zadaptovala po nějaké dobře, a když natrénovala pohyb a otvírání dveří v nových podmínkách, začala chodit ven na procházky, a taky venčila Jeremyho. Nebyl s ním žádný problém, jen si musela zvyknout na zastávku u zrcadla . Jednou ale před domem zakopla a upadla, dost si při tom odřela ruku. Ruku jsme doma umyly, ale chtělo to ještě dezinfekci, kterou jsem neměla. A tak sem zase běžela vedle, a sousedka mi s pochopením donesla nejen dezinfekci, ale i náplasti. Najít takovou pomoc v místě, kde jste noví a nikoho neznáte, bylo super. A sousedka nezištně pomáhala dál: Když jsem nebyla doma, otevřela mamince fazole v konzervě (kde je otvírák?). Když maminka dostala chuť na nedobytnou marmeládu, „šla najisto“ vedle a, jak  mi později řekla, do té doby neviděla, aby ten závit nějaká žena otevřela rukama, „jen tak“. Není sousedka potomkem Elišky Přemyslovny?

Někdy v těch dnech praskla žárovka v lustru a bylo třeba ji vyměnit. Ovšem stropy jsou tu vysoké, a z nízkých schůdků jsem to nedokázala. Určitě už pochopila, že nejsem žádný troškař, myslela jsem si, když jsem zvonila vedle s prosbou o dlouhý žebřík. Sousedka mi ho obratem půjčila, a když jsem ho s díky vracela, řekla jen: „Když se tak často vidíme, možná bychom si mohly tykat? Já jsem Karolína.“

Vím, že to může znít divně, ale od té chvíle, co jsme si potykaly, se všechno usadilo, a já jsem v novém bytě konečně zabydlená a soběstačná.