Přicházejí pomalu, odcházejí rychle. Probíhají tradičně i netradičně. Prožila jsem oboje, ty netradiční jen dvakrát, pokaždé na horách. Přes den lyžování a Štědrý večer – ano, byl jiný. Stromeček a slavnostní večeři nachystali majitelé chaty (nikdy bych to nedokázala líp) a večeřeli s námi s celou svou rodinou. Nadílku jsme si s přítelem nachystali venku ještě před večeří, pod zasněženým smrkem. Romantika to byla velká, jenže když jsme spolu šli pro dárky, hustě sněžilo a byla tma. Museli jsme se vrátit pro baterku. Ani v jejím svitu jsme je všechny nenašli, až druhý den ráno, když jsme odházeli sníh lopatou. Podruhé jsme na horách už žádné vylomeniny nevymýšleli, zato jsme měli příležitost pozorovat při štědrovečerní nadílce mnohočlennou rodinu čítající rodiče, prarodiče, děti, vnuky, tety, strýce, sestřenice a bratrance. Tahle rodinka uspořádala z dárků vánoční tombolu. Rozdala se čísla a pak se losovalo. V životě jsem nezažila tolik překvapení při rozbalování! Dědeček dostal panenku, bratranec chňapku do kuchyně, babička empétrojku, holčička pánský holicí strojek, její bráška cédéčko s Evou a Vaškem, a tak to šlo dál a dál…  Nakonec si všichni dárky vyměnili a  šli spát (děti určitě) dokonale šťastní.

Naše rodina se naopak drží vánočních tradic: Pečeme tradiční cukroví, jíme tradiční jídla, s dárky se neexperimentuje a na Štědrý večer zpíváme koledy. Zavedl je dědeček z podhorské moravské vesnice, který hrával na housle v učitelském orchestru. Koledy u stromečku zpívala celá rodina, včetně nás, čtyř vnoučat, a uměli jsme je, jako když bičem mrská. Po létech, každý ve své rodině, se snažíme tuhle tradici dodržovat. „ Půjdem spolu do Betléma“ (to krásné „duudlaaj duudlaaj duudlaaj dá!) a „Nesem vám noviny“ přezpíváme bez chyby i o půlnoci. Ale bič už nemrská, a když jsme letos zpívali „Zelená se chvojka, za ní borověnka, pásli ovce pastuškové, pili (něco) z hrnka“, jeden tam vrazil„kyšku“, jiný mléko, další kafe, načež to čtvrtý stopnul, s tím, že pravé kafe to být nemohlo, a byla to melta a moje máti opravila všechny, že pastuškové nepili nic, ale z toho z hrnka jedli kaši.

Když jsme u toho jídla: Na Štědrý večer se u nás jí kapr s bramborovým salátem. Ale ve vsi mého podhorského dědečka tradiční jídlo neexistovalo, rodina udělala večeři z toho nejlepšího, co ten rok vypěstovala. Z masa to nejčastěji byla krůta, králík nebo prase, přicházely i dary, třeba od strýce Františka, který byl myslivec a na Vánoce posílal  zajíce nebo bažanta. My děti jsme milovaly hlavně zajíce nadivoko, a sázely jsme se, kdo najde ve svém talíři nejvíc broků.
I když se o Vánocích v jídle něco nepovedlo, časem se to změnilo v legrační příhodu, která se dávala k dobru. Což se může stát i v současnosti,  jako například mé kamarádce, když loni pekla vanilkové rohlíčky. Místo v gramech do nich dala cukr v dekách, a tak byly desetkrát sladší. Její děti je nechtěly jíst, radši by prý měly slané. Letos se jim přání splnilo, když pekla pro změnu rohlíčky pistáciové a omylem do nich dala slané pistácie. Ale její muž z lásky k ní snědl rohlíčky loni, a jí je i letos.
Na Vánocích je nejkrásnější to chystání, těšení se, radost a setkávání. Je to jako sen, který, když se prožije, už není sen, ale krásný zážitek, ze kterého vyplyne krásná vzpomínka.