Vánoce jsou na spadnutí, a já jsem doma sice už po covidu, ale slabá jako moucha v zimě a stejně tak unavená. Sháním dobrovolníka, který by mi nakoupil a vyvenčil dvakrát denně psa, abych odlehčila sousedům, kteří se o mě starají už dva týdny jako o vlastní a mého psa venčí čtyřikrát denně. Náš městský úřad mi ochotně zprostředkuje dobrovolnici od Červeného kříže, je to milá slečna, co má taky pejska. Podle domluvy vyvenčí dvakrát denně Jeremyho, nakoupí mi potraviny, ale i vánoční stromek, kapra a rybí polévku. Když přinese jedličku, zacítím vůni jehličí. Sláva, vrací se mi čich! Slečna mi pomáhá celý týden, a když se se mnou loučí, předá mi malý vánoční dárek.
Jenže pořád nemám zprovozněnou televizi, znovu objednávám televizního technika. Paní, co přijímá zakázky, se ptám, jestli nevadí, že internet je na jedné straně bytu a televize bude na straně opačné, zdá se mi to dost daleko. Paní zarezervuje technika na 22.prosince a  já se těším se, že konečně natáhne koaxiál ke kabelové televizi, abych se mohla koukat na pohádky. Hlavně chci vidět ty nové, o hvězdě a o hodinářově učni. Technik dorazí podle plánu, ale když obhlédne situaci, prohlásí, že vzdálenost mezi krabicí na internet a televizí je moc velká, potřeboval by na to mnohem víc koaxiálu a času než má dnes. Bude třeba provést novou instalaci krabičky, což zajistí jiná, instalační parta. A je pryč. Volám do firmy, absolvuji kolečko s telefonním automatem, a pak se dozvím, že instalaci mi zařídí, ale až po Vánocích. Zkusím jinou firmu, taky po Vánocích. Je mi do breku, nedovedu si představit, že mé Vánoce budou osamělé a bez pohádek a volám to sousedce. Její muž přichází s řešením – koupíme pokojovou anténu. Do půl hodiny mi ji přinesou, soused ji nainstaluje a televize začne fungovat. Juchůůů!
Kvůli covidu teď prožívám své první (a doufám i poslední) osamělé Vánoce. Ještě mi není úplně dobře, ale čich a chuť jsou zpět, a díky pomoci mých sousedů a slečny dobrovolnice mi nic materiálního nechybí: Sousedi mi přinesli cukroví i strouhanku na obalení kapra, a jejich náctiletý syn Mates dál venčí Jeremyho, i přes svátky, a vždycky se zeptá, jestli něco nepotřebuju. S rodinou na Moravě a přáteli si telefonuju, a tak jsem v mezích možností vlastně šťastná.