Porouchalo se mi auto. V servisu byli hodní a po dobu opravy mi půjčili náhradní vůz. Za pár dní byla oprava hotová a já přijela náhradní auto vrátit. Převzal ho ode mě technik, podepsali jsme protokol, technik odešel a já čekala, až mi přivezou opravené auto. Místo toho se vrátil technik a tvářil se naštvaně: Na autě, co jsme vám půjčili, chybí dvě poklice. Ty vám budeme muset naúčtovat.
To nebude nutné, odpověděla jsem. Ty poklice jsou totiž v kufru. (Měla jsem to říct rovnou, pomyslela jsem si, jenže jsem na to zapomněla). Muž povytáhl obočí, což jsem si vyložila jako otázku: Proč by normální člověk dával poklice od půjčeného auta do kufru?
Víte, když jsem dnes ráno přišla k autu, zjistila jsem, že poklice na jedné straně auta chybí. Na druhé straně naštěstí byly. Dívala jsem se kolem a ty chybějící jsem našla pod autem, tak jsem je dala do kufru. Snad je chtěl někdo ukrást a v poslední chvíli ho někdo vyrušil, vysvětlila jsem a v duchu děkovala pejskařům, opozdilým chodcům, eventuálně projíždějícím policistům, že pobertu odradili.
Aha, řekl technik. To jsem rád, že je neukradli. Tak já je zase nasadím.
Díky, to od vás bude laskavé.
Stane se, řekl chápavě a odešel. V zápětí se vrátil a chtěl po mě doklady od zapůjčeného auta. Zapomněli jsme na ně, když jsme podepisovali protokol o vrácení. Samozřejmě, tady jsou, sáhla jsem do kabelky a podala mu je. Poděkoval a odešel. Za chvíli byl zpátky s tlustým notesem v ruce. Tohle jsem našel pod sedadlem. Není to vaše? Ovšem že ano! (Byl to můj diář, který vozím s sebou, a protože je objemný, nechávám ho při pochůzkách „v zásuvce“ pod sedadlem). Poděkovala jsem, on řekl, že to je pořádku. Rozloučili jsme se. Za pět minut se otevřely dveře, v nich stál technik a tvářil se rozpačitě. Paní, nemůžeme najít  panýlek od rádia. Nezůstal náhodou u vás?
Chvíli jsem se prohrabovala ve své rozměrné kabelce. Máte pravdu, úplně se tam, mrška, ztratil. S omluvou jsem mu podala panýlek.
Technik poděkoval, ale tentokrát se neměl k odchodu. Místo toho se dlouze zadíval na mou kabelu: Není tam něco dalšího, co patří autoservisu, četla jsem v jeho očích. Když na nic nepřišel, odešel, tentokrát definitivně.
Opravené auto mi předal jiný technik. Ten původní na to možná už neměl nervy. Vůbec se mu nedivím, připadala jsem si jako Pierre Richard ve filmu Roztržitý.