Je začátek července, běží už druhá letní sezona s covidem, a já toužím po dovolené u moře. Kamarádka, se kterou jsem dříve jezdila, mi ale oznámila, že do zahraničí nepojede, plánuje dovolenou v Jeseníkách. Zkusím zavolat jiné kamarádce – taky Jeseníky (při tom se ty dvě vůbec neznají!). Co se dá dělat, pojedu sama, i když budu muset dodržovat všechna proti-covidová opatření. Nejradši bych na nějaký řecký ostrov, jenže mladík v cestovní kanceláři mě vrací nohama na zem: anti-covidová pravidla v Řecku jsou dost přísná, test se musí načasovat, aby byl nejdéle 48hod starý, a … co kdybyste po návratu musela do karantény? Naštěstí tu má last minute do země, která vlastní průzračné moře a let tam netrvá víc než 1,5hodiny. Chorvatsko. Zakoupím tedy zájezd na Makarskou riviéru s polopenzí, zbývá zajistit antigenní test v mezinárodním formátu a vyplnit povinný online formulář na chorvatské webové stránce. Oboje zdařile provedu a za dva dny v poledne už sedím v letadle do Splitu. Těším se, že budu za hodinku na pláži, ale rozvoz mnoha účastníků plus odpolední dopravní zácpa způsobí, že na místo dorazíme až po páté odpoledne. Bleskově se ubytuju, skočím do plavek, popadnu osušku a spěchám k moři. Oblázková pláže je blízko, a i když je na ní hlava na hlavě, nijak mi to nevadí.  Nořím se do vody a blaženě plavu k nejvzdálenější bójce, odkud si prohlížím městečko s nízkými apartmány, kostelíkem, a bělavé skalní štíty, vypínající se nad nimi.  K večeři jsou kalamáry s hranolky, k tomu výborné červené víno, následuje procházka po pobřeží, je tu jako na Václaváku, lidi proudí oběma směry, kupuju si sladoled a když ho slížu, jdu spát. Přivítá mě vyhřátý pokoj a i když mám otevřené dveře na balkon a místo přikrývky jen prostěradlo, nemůžu horkem usnout a v noci se budím zbrocená potem. Že já nejela do Jesníků, bleskne mi hlavou. Druhý den vedro pokračuje, na štěstí u moře vane větřík a voda mě příjemně ochlazuje.  Jako rychlé občerstvení tu letí palačinky a hranolky, osvěžená přináší sladoled. K večeři je kuře se salátem, jako sladká tečka meloun, a pak se, totálně nacpaná, kutálím na procházku po pobřeží. Na útesu nad mořem objevím  bar Viagra, ze kterého je krásný pohled na zapadající slunce. Z reproduktorů hraje příjemná muzika, servírka mi přinese ořechovku, připadám si jako Aristokratka z knížky Evžena Bočka, kde popíjela ořechovku paní Tichá. Místo ní se však na scéně objevuje majitel baru, opálený Chorvat středního věku se zlatým řetězem kolem krku, mluví československy a zapřádá se mnou řeč, nabízí mi ořechovku na účet podniku způsobem, který nelze odmítnout, a dává si svůj (další) drink. Padá soumrak, hrnou se sem návštěvníci, hudba se mění do tvrdého rocku, dávám se na ústup a pomalou promenádou se vracímmířím do svého apartmánu, kde okamžitě usínám. Ráno mě potěší, že horko ustoupilo, počasí je tak akorát, a nejen to, moře, jídlo, lidi, všechno je podle mého gusta. Nedaleko je na dovolené moje teta, se kterou jsme se kvůli covidu už dva roky neviděly, ačkoliv obě bydlíme v Praze.  Jelikož jsme od sebe deset kilometrů, scházíme se na půl cesty  v kavárně  u moře, poklábosíme si u kávy, a povídáme si, co se u nás za poslední dva roky událo. Teta za pár dnů odjíždí, a mě čeká ještě týden u moře. Užívám si každý den, až se jednoho rána přes hory převalí těžké černé mraky a během dopoledne se přižene bouřka. Zastihne mě venku, ale podaří se mi schovat do vchodu jednoho domu, který je po cestě. Není mi ale moc dobře po těle, kolem burácí hromy, do toho blesky, lije jako z konve. Že jsem nejela do Jeseníků, lituju v duchu. Bouřka se přežene do hodiny a zase svítí sluníčko. Odpoledne ještě přijde dešťová přeháňka, ale trvá jen čtvrt hodiny, a pak je zase fajn. Předpověď hlásí, že zítra má být deštivo, a tak si na ráno naplánuju výlet do nedalekého města Makarska. Mám štěstí, náš delegát tam jede něco vyřídit a vezme mě tam po snídani autem. Po cestě mi ukáže, kde najdu autobusové nádraží, a pak zastaví v přístavu na nábřeží, abych mohla vystoupit. V tu chvíli začne pršet, nejradši bych s ním zase jela zpátky, protože nemám deštník, ale zachovám dekorum, a přeháňku přečkám na terase pěkné kavárny. Za chvíli je po dešti a já se toulám po městě, prohlížím si pamětihodnosti, chodím po obchodech, když jsem unavená, zajdu do františkánského kostela, ale to už zase svítí slunce, a tak usoudím, že výlet splnil účel a je čas se vrátit. Bez potíží najdu nádraží i příslušný autobus, a za čtvrt hodiny ve svém apartmánu oblékám plavky a mířím na pláž.  Dál už je počasí jenom slunečné, a mě se chce zůstat co nejdléle.
Jenže všechno jednou končí a přichází den odjezdu. Mikrobus nás unáší do Omiše , kde odbočí kolem řeky Cetiny do průsmyku a stoupáme serpentinami a přitom sledujeme, jak po řece v ranním slunci plují čluny na řece, na skalnatých útesech se tyčí pevnost. Přejedeme hory, napojíme se na dálnici na pobřeží ,uháníme do Trogiru vyzvednout další cestující, a odtud na letiště ve Splitu. Při čekání dočítám detektivku, náselduje svižný let s větrem v zádech, takže v Praze přistáváme o dvacet minut dřív. Když vycházím z letištní haly na Ruzyni, nechce se mi uvěřit, že dovolená u moře je už minulostí. Ale vzpomínky ani  fotky zatím neblednou, a přede mnou je ještě celá půlka léta. Co kdybych se podívala do Jeseníků?