Moje babička z Moravy byla moudrá žena. Vychovaly ji jeptišky, studovala v učitelském ústavu a ve dvaceti letech na sletu Sokola potkala švarného ogara, padli si do oka a následovala svatba. Mládenec se stal otcem jejích čtyř dětí a posléze i mým dědečkem. Pod Hostýnskými vrchy postavili dům, založili zahradu a sad. Děda včelařil, babička se starala o rodinu, hospodářství, zvířata a plodiny. Říkala, že v roce, kdy jsou chrousti, se urodí hodně švestek. Bylo to zhruba jednou za čtyři roky, jelikož chrousti mají pravidelný vývojový cyklus (odkazuji na znalosti z prvního stupně základní školy). K těm švestkám – v podhorské vesnici je lidé pěstovali hodně. Měli je na koláče, knedlíky a kompoty, ale hlavně z nich vařili povidla a pálili slivovice, samozřejmě v oficiální palírně. Každá rodina měla vždycky zásobu slivovice, která se používala jako aperitiv či digestiv,  také jako kloktadlo při bolestech v krku, popudová léčba při zažívacích potížích, případně jako mazání na bolavé svaly či klouby. Především ale sloužila k přípitkům na uvítanou a při zvláštních příležitostech. Například, když místní pošťák přivezl důchod. Pan Novosád jezdil na kole, měl pošťáckou čepici, vlající pelerínu a vždycky dobrou náladu. Když vezl babičce důchod, šla k brance s ozdobným táckem, na kterém stála „stopka“ slivovice, a po předání peněz mu ji nabídla. Děkuji, ale ve službě nepiju, bránil se pan Novosád. Následovalo přemlouvání. Tak abych neurazil, řekl, cvaknul si, zahlaholil na shledanou, nasedl na kolo a spustil se dolů ze strmého kopce, na jehož konci byla ostrá zatáčka doleva a přes potok, kde byl úzký  můstek se zábradlím. Jeho jízdu jsme o prázdninách se sestřenicí sledovaly se zatajeným dechem a držely mu pěsti. Asi to pomáhalo, protože pokaždé zatáčku vybral a vždycky se trefil na můstek.
Abych nezapomněla na chrousty. V dobách mých rodičů lidi rádi četli časopis Mladý svět, na jehož poslední straně byl vždycky kreslený vtip. A ne ledajaký! Ten o chroustech byl, tuším, od mistra Jiránka. Představte si sled obrázků. Na prvním jsou dva chlapíci. Jeden je naštvaný, druhý překvapený. První říká: Já jsem Jíra z Maršova. Prej si vo nás říkal, že žereme chrousty. Dyť je to pravda, odpoví druhý. Bum, dá mu do nosu Jíra a jde pryč. Následuje obrázek kuchyně, do dveří vchází Jíra. Uprostřed stojí stůl, na něm vrchovatě naložená mísa, ze které se trochu kouří. U stolu sedí žena a tváří se vyčítavě: Kde seš, táto, chrousti už budou studený!