Motto: Dozrál vinohrad, zas konec léta, je blízko k vínu, a čistý vítr zpívá o podzimu.
(Hradišťan, Sonet o lásce a modrém portugalu)

Letošním zářím se prolínalo babí léto a nejrůznější vinobraní. Můj největší zážitek pochází ze Znojma.  Nešlo ani tak o středověký královský průvod (i když byl úžasný), burčák (ten z Lechovic byl vynikající) nebo víno (nejvíc mi chutnala Pálava). Můj zážitek se odehrál v „uličce chudiny“ z dob raného středověku, kterou jsme při cestě za dobrým vínem procházeli.  Potulovalo se tam asi deset ošuntělých lidí v oblecích vylepšených pytlovinou. Pobuda s umělými bradavicemi, povětrné ženské, žebráci, prodavačka bylinek, chlap se špalkem a sekerou a uprostřed toho všeho seděl věštec. Na hlavě turban z tchořích kožek, u opasku měšec na honorář. Po zaplacení nám předvedl čtení z ruky, z karet i z run. Všechny nás trochu potěšil a v něčem trochu znejistil.  Mě kromě jiného upozornil, ať si dávám pozor na majetek. Vzápětí mi někdo strhl bundu, kterou jsem měla přehozenou přes ramena, a pak už jsem jen sledovala, jak si s ní pobudové pohazují jeden přes druhého až k druhému konci uličky, a tam ji nabízejí kolemjdoucím. Naštěstí ji nekoupili, a tak s ní chmatáci pohazovali dál a volali na mě,  že si ji můžu koupit zpátky.  To jsem teda vypěnila! Sice to byla jen hra, ale s uličkou jsem se rychle rozloučila. Už se v tom středověku nesmím tolik vyžívat.

Za burčákem a dobrým vínem se ale už nemusí jen do Mělníka nebo na Moravu. V posledních deseti letech ožila tradice pražských vinobraní, nejznámější jsou v Troji, na Pražském Hradě  nebo na Vinohradech –minulý víkend jsme zašli do vinohradské Grébovky.  V sadech byla hlava na hlavě, stánků s vínem plno, burčák nechyběl, stánků s občerstvením až oči přecházely, žádný snad nebyl stejný, z Česka i z  ciziny. Lidé často přišli s dekou a užívali si na ní zakoupené víno, debužírovali, povídal, případně poslouchali koncert na otevřené scéně, každý podle svého gusta.  I my jsme navštívili stánky, s úlovky se usadili na trávníku a koštovali vzorky letošních bílých vín lehkých jako vánek. Vedle nás se usadili dva chlápci středního věku, co zakoupili vícero lahví, k nim vinné sklenice na vysoké nožce, které plnili, vychutnávali, vyprazdňovali a zase dolévali. Na rozdíl od nás měli vína uleželejší, a při druhé lahvince se rozhovořili o něco hlasitěji, takže jsme mnohé vyslechli. Byli to to vínoznalci, co jezdí za vínem pravidelně. O vínech mluvili jako o známých: Jo André, s tím jsem se v Mikulově hodně skamarádil… nebo: ten Šeďák v Troji mě dorazil!
Do toho zpívala Tonya Graves svým silným krásným hlasem, jen na moment ji přerušil pořadatel, aby oznámil nález ztraceného chlapečka. Načež tatínek v davu zamával, odložil sklenku, a začal si razit cestu k synovi.

Tak na zdraví, dobré víno a příběhy s dobrým koncem!