České rádio slaví sto let od svého prvního vysílání, stalo se tak 18.května 1923 na okraji Prahy. Protože denně poslouchám Radiožurnál, rozhodla jsem se oslav zúčastnit. Na večerní koncert 18. května v Riegrových sadech jsem nemohla, tak jsem si ho aspoň pustila „na plný pecky“ z rádia. O to víc jsem byla rozhodnutá zajít na den otevřených dveří Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech v sobotu 20.května.
Začala jsem tím, že jsem se zajela podívat na místo prvního vysílání, je to v polích v pražské čtvrti Kbely. Nacházím venkovní prostor označený cihlovými řadami v trávě a dvěma pamětními cedulkami, jinak tu není nic, co by přimělo projíždějící auta zastavit a nechat lidi si uvědomit úžasný začátek vysílání do éteru před sto lety.
Odpoledne vyrážím do budovy Českého rozhlasu na Vinohradskou 12. Ve vrátnici je hlava na hlavě, a tak mě napadne budovu obejít a vstoupit „zadním“ vchodem z Římské 13, kde je menší nával. Za chvíli už jsem součástí asi dvacetihlavé skupinky. Jsou tu Pražáci, lidi ze Středočeského kraje, ale i jiných krajů, například z Plzně nebo Českých Budějovic, kteří už za sebou mají dopolední návštěvu „jejich“ krajských rozhlasů. Vyzvedává nás průvodce, který nás bde provázet budovou rádia. Má na sobě tričko s logem českého rozhlasu a nápisem Sto let je jen začátek. Nastiňuje založení Českého rozhlasu a Radiožurnálu, stavbu budov a základní technické údaje. Protože se rozhlasu daří, dodává, přikoupil před deseti lety budovu ze sousedství, takže se rádio rozrostlo o celý jeden blok, bývala tam pojišťovna. Elegantní šedovlasá účastnice k tomu poznamená, že je to pravda, jelikož v té pojišťovně pracovala. V nové budově sídlí náš generální ředitel, zareaguje průvodce, možná sedí zrovna ve vaší kanceláři. V tom případě doufám, že se mu v ní líbí, usměje se dáma a jdeme dál. Dozvídáme se, že Československý rozhlas začal v roce 1923 vysílat jako druhý v Evropě – předstihla ho jen britská BBC. Československý rozhlas ze začátku vysílal několikrát týdně hudbu, pak krátké pořady, postupně začali vysílat denně, přidali zprávy, sport a naučné pořady, takže byl od počátku zdrojem informací, zábavy i vzdělávání, což si udržel dodnes. Vyjdeme do prvního patra, kde nám průvodce na železobetonových sloupech ukazuje pohlcovače vibrací, které instalovali už naši předkové: Pod budovou totiž vedou v hloubce dva tunely – jedním jezdí vlaky na Hlavní nádraží, druhým metro. Poté, co odpoví na naše všetečné dotazy, náš kustod nás bere do dalších pater, kde sídlí Radiožurnál, Radio Vltava, Radio Dvojka, Sport Žurnál a Radio Junior.
Tam se náš průvodce rozloučí a my pokračujeme sami chodbami ve směru šipek. Jde to pomalu, jsou tu skupinky lidí, kteří přišli před námi, ale postupně se dostáváme dál.  Chodby lemují stánky s podepsanými fotkami moderátorů a dalšími upomínkovými předměty. Stojí u nich dobrovolníci, ale hlavně – oblíbení moderátoři, dříve by se řeklo hlasatelé. Už zdálky slyším charakteristický znělý hlas – nemůžu tomu uvěřit, Lucie Výborná osobně! Když se k ní v proudícím davu konečně dostaneme, s úsměvem nás přivítá, a hned, jak je jejím zvykem, pokládá otázku: Chcete se na něco zeptat? Přijde mi to legrační, protože v jejích pořadech se ptá hlavně ona. Ale samozřejmě toho využiju, když ji můžeme zpovídat my, zajímá mě, jak se připravuje na rozhovory s významnými osobnostmi. Ačkoliv stejný dotaz  padl dnes možná víckrát, nedá to na sobě znát a s úsměvem několika větami svou přípravu načrtne. Musí se probrat až dvousetstránkovými rešeršemi, nastudovat je, připravit si dotazy a to všechno za jeden den, případně večer, druhý den ráno už se vysílá. Můj známý nás během rozhovoru vyfotí (tetelím se blahem!) a jdeme dál. Další zastávkou jsou moderátoři z Radia Plus.Tohle rádio poslouchám spíš vyjímečně, protože vysílají ekonomiku, politiku, na mě spíš vážná témata. Toto mé prohlášení moderátor se snaží vyvrátit několika anekdotami, já taky jednu přidám, čemuž se zasmějeme. OK, zkusím si je někdy poslechnout, třeba se trefím do něčeho zábavnějšího.
Chodba zahýbá, u malého studia, kde sídlí Radiožurnál sport, stojí asistentka a prý jestli se nechceme podívat? Uvnitř už značně ochraptělý sportovní moderátor naplno komentuje náš hokejový zápas s Finskem na Zimní olympiádě v japonském Naganu. Chcete si to zkusit, nabízí nám. Pár dětí to zkusí, je to asi dost těžké, vidím, že jim jména hokejistů nic neříkají. Zato já si hned vybavím atmosféru „Nagana“, jak jsme ji zažili před lety. Kvůli časovému posunu jsme se scházeli už v šest ráno v zasedačce, a sledovali všechny naše postupující zápasy. To byly nervy!!!
Zeptám e, zda bych si mohla zkusit komentovat. Samozřejmě,  moderátor mě usadí před obrazovku počítače a na uši mi dá sluchátka. Pouští záznam, slyším jeho vstup, předává mi slovo, a já se snažím sledovat puk a čísla hráčů, spojovat je se jmény, která mám napsaná na papíře před sebou – Patera, Růžička Hamrlík, Jágr,… Dvouminutový úsek mi dává zabrat, je to děsně rychlé, puk neustále střídá hráče, kteří se míhají ledové ploše. Patera střílí do finské branky, situace je nepřehledná, gól! Na zpomaleném záznamu vidíme, že se puk odrazil od brusle finského obránce. Kamera zabírá naštvaného finského brankáře, spokojeného Pateru, trenéra Hlinku, a mě přemáhají emoce z té doby před mnoha lety, jsem z toho naměkko. U východu se mě asistentka zeptá, jak se mi to líbilo, a já vydechnu: Komentovala jsem Nagano! Cítím se, jako by se mi splnil sen. Dívka se usmívá a já spěchám dál, jelikož už je dost hodin a ještě chci navštívit Radio Dvojku, oblíbenou stanici mé maminky, prý má stánek v přízemí u hlavního vchodu. Spěchám dolů po schodištích, proplétám se chodbami a přitom přemýšlím, kdo z moderátorů Dvojky tam asi bude, a jestli tam budou mít podepsané fotky, abych je vzala mamince jako suvenýr. Jenže než seběhnu dvě patra, je půl šesté a stánek Dvojky je pryč – den otevřených dveří Českého rozhlasu je u konce. A tak se vrhám do rozhlasového obchodu vedle, bleskově kupuju knížku Zlaté časy od Václava Kopty pro máti, a přihazuju dvě trička s mottem „Sto let je jen začátek“, každé v jiné barvě. Jsou pro mé drahé staroušky – strýcovi je devadesát dva a mamince osmdesát pět let. Jelikož mají oba smysl pro humor, doufám, že se jim budou líbit.