Minulý víkend byl hodně rušný: volby do Evropského parlamentu, finále mistrovství světa v hokeji, v neděli večer koncert. Ale můj největší zážitek se odehrál v neděli ráno. Šla jsem po našem sídlišti na procházku se psem a u paneláku s  vysokou borovicí sahající až do pátého patra jsem na trávě uviděla ptáka –chodce. Stejně jako v sobotu ráno, procházel se pod borovicí, koukal kolem, vypadalo to, že někoho hledá. Můj pes k němu běžel, ale když jsem ho okřikla, nechal ho být. Pták poodešel, ale netvářil se nijak vyděšeně, naopak, udělal pár kroků směrem ke mně. Napadlo mě, že je příliš mladý na to, aby věděl, co je nebezpečí. Vypadl z hnízda? Kde jsou jeho rodiče? Ptáček byl šedý, sem tam po těle bělavé chmýří, tělíčko zavalité, dlouhé asi dvacet centimetrů, nožky dlouhé tak akorát, vypadal jako malý kiwi, akorát s krátkým zobákem. Na ptačí mládě byl docela velký a co je to za druh, jsem nevěděla. Když jsem se k němu sehnula, roztáhl křídla a pokusil se utéct, a já uviděla, že má na zádech krvavé zranění. Tak tohle bylo naléhavé. Vyfotila jsem ho a fotku poslala do pražského Útulku pro zvířata v nouzi v Jinonicích, s dotazem, jak bych mu mohla pomoct.
Je to mládě holuba hřivnáče, ještě není schopný letu, přivezte ho k nám, přišla odpověď.
No jo, to se řekne, přivezte. Pádila jsem domů pro krabici od bot, udělala do ní díry a spěchala zpátky, než ho uloví nějaký predátor. Hřivnáček měl ale štěstí, dál korzoval pod borovicí. Chytila jsem ho, dala do krabice, sedli jsme do auta a jeli do Jinonic. Cesta přes Prahu byla v neděli ráno rychlá, byli jsme tam coby dup.
Útulek jsme našli na konci původní vesnické zástavby, kde začíná přírodní stezka. Po zazvonění nás pustili dovnitř a nám se otevřel svět ochránců zvířat. Na dvoře pracovali dobrovolníci, kolem pobíhala selátka divokých prasat, poletovala poloochočená sojka a špačci.
Ornitolog v přejímací místnosti vytáhl vyjukané holoubě z krabice a podíval se na jeho zranění. „Možná ho vyhodila z hnízda straka a přitom ho klovla do zad. Straky klidně cizí máďata uklovou a pak je sežerou,“ řekl a předal ho záchranářkám k nakrmení a další odborné péči „Dneska máme šrumec,“ pokračoval, „lidi nám od rána volaj´ a vozej´ zraněný ptáky, nejni divu, teď je zrovna doba, kdy se učí lítat a před pár dnama byl velkej vítr.“ Vzápětí, jako potvrzení jeho slov, dorazili manželé, paní nesla papírovou kosmetickou taštičku, v ní dvě malé krabičky od čaje, jemně vystlané natrhanými kapesníky, a z každé z nich koukaly dva hlasité žluté zobáčky hlásící se o potravu. Ptačí sourozence našli včera na zahradě, večer je zachránili před prochladnutím, nakrmili podle návodu, který našli na internetu, ale jelikož je nestíhali krmit tak často, jako originál ptačí rodiče, přivezli je sem. Ornitolog na ně kouknul a prohlásil:“ Jsou to kosáci“.  Kosí bratři dostali pinzetou do zobáčků pěkných pár porcí červů a putovali do ptačího inkubátoru. Místo jim udělala už opeřená sýkorka, která tu po několika dnech zesílila, a teď se mohla přesunout do další sféry péče. „Máme na to takovej zaběhanej kolotoč,“ zmínil muž, a my si všimli pokynů na inkubátoru a na vývěskách, takovou „kuchařku“ pro záchranářské služby, co kdy a jak dělat.
Mimo jiné jsme se dozvěděli, že nejčastější chovanci jsou ježci, které zraní psi nebo strunové sekačky, a labutě, když při přistávání na Vltavu přehlédnou tramvajové vedení, nebo je zraní projíždějící lodě. Jakou má zachráněný zvířecí život cenu? Tady určitě velkou.