Byla sobota ráno, začátek  září,  počasí, že by psa nevyhnal, a já venčila Jeremyho. Kroužili jsme naše obvyklé „kolečko“ po sídlišti, já pod deštníkem, můj malý knírač s čumákem u země  očuchával „vzkazy“, zatímco jsem se ho snažila pohnout k rychlejšímu tempu. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přidal se k nám drobný černý pejsek, snad krátkosrstý čivav (kdyžto je kluk, nemůže mít přece na konci –a).  Čiperně pobíhal kolem s nosíkem u země, vždycky o pár metrů před Jeremym. Tomu nová společnost neunikla a přidal do kroku, aby ho dohnal a přečůral. Pokračovali jsme tedy v procházce ve třech, psí kluci se přečůrávali a já se rozhlížela, kde má čivav paničku nebo páníčka. Protože nikdo kromě mě a Jeremyho na ulici, potažmo v parku nebyl, po dalších tři sta metrech bylo jasné, že se pejsek zaběhl. Kousek od  nás je čtyřproudá silnice, což mě to dost zneklidnilo. Co když ji bude chtít přeběhnout a srazí ho auto? Pejsek měl obojek , ale na volání nereagoval a chytit se nenechal.
Potkali jsme známé pejskaře s dvojicí bíglů, kteří taky vyrazili na procházku.
Ahoj, máme tu útěkáře, ukázala jsem na pejska, jde s námi už čtvrt hodiny, a jeho páníček nikde. Nevíte, komu patří? Bojím se ho tu nechat, aby se mu něco nestalo.
Majitelé bíglů měli pochopení, neboť pokud jde o psí útěky, pro bígly je to jejich poznávací značka. Zkoušeli pejska přilákat pamlsky, volali na něj různými jmény (Bertíku! Mikýsku! Lukýsku, Hafísku!) ale nereagoval. Ten je tak krásně drobounkej, budu mu říkat Drobeček, rozplývala se Petra, jejíž bíglové se proti tomuhle stvoření jevili jako kolohnáti. Aby se Drobeček neprochladil, pustili se s manželem do jeho zachraňování. Nechala jsem je, ať se činí, rozloučila se a kráčela domů. Za chvíli bylo jasné, že se odchyt nezdařil, protože nás pejsek doběhl a dál pobíhal kolem.
Došli jsme k našemu vchodu, a já měla starost, co s tím Drobkem bude, když tu z vedlejšího vchodu vyšli další známí pejskaři, Miki s přítelkyní, každý na vodítku svého psa. Lilo a oni se přesto (nebo právě proto), taky pustili do chytání pejska, ale zase bez úspěchu. A tak jsem po příchodu domů zavolala na městskou policii, zda by ho přijeli odchytit. Paní v telefonu si vzala jeho popis, adresu, a že pro něj posílá motorizovanou hlídku.
Jen jsem dosušila Jeremyho, přišla esemeska od Mikiho: Dalo to práci, ale pejska jsme chytili, už je u nás doma, skusíme mu pohladat majitelov na facebooku.
Odepsala jsem, že pro něho jede motorizovaná hlídka.
Na motorke alebo autom? 🙂 odpověděl Miki
Ať už byla motohlídka „akákol´vek“, podařilo se jim s ní spojit:
Uz sme ho odovzdali mestskej polícilii. Čip má. Odvezú ho do Troji do psího útulku, kým sa nájde majitel.
Pár týdnů mi leželo v hlavě, jak to všechno dopadlo, až  na konci září Miki napsal:
Zrovna jsme stretli na ulici strateného pejska, aj s paničkou. Zavolali na polícii, a dojeli si pro neho do útulku v Troji.
Konec dobrý, všechno dobré. A jak se pejsek jmenoval? Žádný Drobek nebo Bertík, ale MAX.