Ten jarní víkend před lety byl podobný dnešnímu, bylo pořádné horko. Kdo mohl, vyrazil z Prahy už v pátek a město se vylidnilo. Já jsem se trochu opozdila, a vyjížděla až v sobotu v poledne. Před vjezdem na křižovatku jsem zastavila za nějakým autem, snad to byl Golf.  Široká třída, kde se od pondělka do pátku sunuly kolony aut, teď byla prázdná. Proč ten Golf nejede, dává někomu přednost, když nevidím živáčka? V  autě mi zabzučela moucha. Stáhla jsem okénko, abych ji vypudila. V tom jsem uslyšela ostrý kovový zvuk, jako když se po silnici blíží plechová skříň. Vzápětí křižovatkou proletěla motorka, ale bez jezdce, rotovala naplocho po asfaltu jako roztočená káča. Vzala to přes přechod pro chodce na chodník a skončila na trávníku, kde zůstala ležet jako kovová zdechlina. Po vteřinách, které mi přišly dlouhé jako minuty, se v kotrmelcích přikutálela jezdcova přílba. Kde je její majitel?
Já i řidič Golfu jsme vyskočili ven, ani jsme nezabouchli dveře, a utíkali směrem, odkud ty věci přiletěly. Bylo vidět, že na silnici někdo leží.  Sláva, hýbal se.  Z nedaleké restaurace k němu přiběhl muž v zástěře, číšník, co obsluhoval venku na zahrádce. Pomohl mu vstát a podpíraje ho, vedl ho naším směrem. Motorkář byl mladík něco přes dvacet. Na sobě tričko a kraťasy, kůži na pažích a stehnech sedřenou, jedno koleno zkrvavené, při došlápnutí se bolestivě šklebil, v ruce mobil. Byl viditelně otřesený, kulhal, ale šel. Číšník ho dovedl k nám.
Jste v pořádku, ptali jsem se jeden přes druhého.
Muž neodpovídal, snažil se přimět k činnosti mobil, který byl sedřený až na mikroprocesory.
Chcete si zavolat, zeptal se řidič Golfu.
Muž ukázal svůj mobil: Zkouším to.
Váš mobil je rozbitý, odpověděl mu Golfista. Chcete si zavolat z mého?
Muž přikývl, ale dál mačkal tlačítka, zřejmě byl v šoku. Golfista z něho dostal číslo, vyťukal ho do svého mobilu, a předal ho k uchu zraněného. Motorkář hovořil jen chvíli, pak pod ním povolily nohy. Podepřeli jsme ho, číšník sundal zástěru a zraněného na ni položil. Muž naříkal, že ho bolí koleno. Měl ho i se stehnem odřené do krve, naštěstí z něho nikde nečouhaly kosti. Snad nebude zlomené, když došel až k nám.
Zavolali jsme záchranku a policii.
Co jste, prosim vás, dělal na tý motorce, řekl řidič Golfu, aby nestála řeč.
Jel jsem si ke kamarádovi pro kombinézu, procedil zraněný mezi zuby a zkroutil se bolestí.
Číšník koutkem oka sledoval bar, jestli tam na něj někdo nemává. Já ho viděl, řekl nám po straně. Jel jako prase. Pak zved´ přední kolo, přidal plyn a … viděli jste ten mazec. Ta prosvištěla, co.
S Golfistou jsme si očima pogratulovali ke štěstí, že přes křižovatku, přes kterou vedou dva přechody, v tu chvíli zrovna nikdo nešel. A nejel. Včetně nás.
Postávali jsme u silnice a čekali na záchranku a policii.
Najednou se z protisměru přiřítilo auto, smykem zatočilo a zabrzdilo u nás. Vystoupil řidič, kluk s teprve rašícími vousy, a o něco starší chlápek o berlích, se sádrou na noze. Přibelhal se k ležícímu: Ty vole, já ti vůbec nevěřil, když jsi říkal, že jsi boural. Cos jako dělal, vole?
No co, něco podobnýho jako ty, vole. Jen jsem myslel, že to mám líp nacvičený.
Kamarád se zlomenou nohou měl v očích porozumění. No jo, příště si musíš dát bacha, řekl měkce.
To mi říká ten pravej, odsekl ležící sarkasticky, ale taky nijak zle.
Dorazila záchranka. Paramedici zraněného uložili na nosítka a zavedli mu infuzi.
Tak já už půjdu, řekl číšník. Kdyby policajti něco chtěli, najdou mě v baru.
Pat byl na nosítkách vsunut do sanitky a Mat se zeptal záchranářů, kam ho povezou. Prý na nejbližší úrazovku. Mat zavelel ke svému řidiči, hupli do vozu, a s kvílením pneumatik vyrazili za sanitkou. A je to!
Přijela policie, Golfista reprodukoval, co jsme viděli a co říkal číšník. Zevlouni se začali rozcházet. Vrátila jsem se do auta, abych pokračovala v jízdě, v hlavě hlavní aktéry příběhu. Jsem zvědavá, co Pat a Mat vyvedou příště!