Dnešní příspěvek je vzpomínkou na pana docenta MUDr.Jiráska, CSc, vynikajícího lékaře a profesora lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze. Pražské povstání zažil jako patnáctiletý a podělil se o své dojmy.

Chodil jsem do Skauta. Za války se tak ale nemohl jmenovat, schovával se pod hlavičkou Klubu českých turistů, klubovnu jsme měli na Libeňském ostrově. S kamarády jsme si dali slib, že až to praskne, sejdeme se tam. Když tedy 5.5.1945 začalo Pražské povstání, usoudil jsem, že je to ten pravý moment a běžel jsem přes Prahu do klubovny, abych se tam s nimi setkal. Ale byl jsem tam sám. Když jsem pochopil, že čekám marně, vydal jsem se na cestu zpátky. Šel jsem pěšky na Pražačku na Žižkově a chěl jsem pokračovat po hlavní ulici, co po ní jezdila tramvaj, dnes se jmenuje Koněvova. Jenže Pražačku už na začátku války zabrali Němci pro polní lazaret a teď tam měli ostřelovače a stříleli po lidech na ulici. Místní lidé mě zastavili, že dál nesmím jít – opodál na křižovatce ležela dvě těla zastřelených. V ulici se hromadili lidé, kteří potřebovali projít a dostat se dál na Vinohrady. Ale když to zkusili, zase po nich z té školy začali střílet. Už jsme tam byli dlouho, když nějakého muže napadlo vzít klacek, na něj uvázal bílý kapesník a vydal se přes křižovatku. Připojil jsem se k němu, a taky ještě pár dalších lidí. S mrazením v zádech jsme prošli a bez jakéhokoliv dalšího zastavení jsme se dostali až na Vinohrady.
Dodnes si pamatuji, jaká to byla atmosféra: začátek května, nádherný den, teplo, všude kvetly šeříky a vzduchem se šířila jejich vůně. Bydleli jsme tehdy ve Slezské ulici, za rohem byla třída „Tří maršálů“: Původně nazvaná po maršálovi Fochovi, pak po Scherinovi, a po válce nakonec po Stalinovi, teď je to Vinohradská třída. Další dny ale atmosféra zhoustla. Od jihu do Prahy totiž mířily německé tanky, které se chtěly probít na západ. Tehdy nebyly žádné obchvaty kolem Prahy, Němci museli projet městem. Pražané jim stavěli do cesty barikády. Němci proto před sebou hnali civilisty, které sesbírali cestou: Používali je jako živý štít a nutili je rozebírat barikády. Všude se střílelo. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. Pět až deset minut od nás bylo gymnázium. Budovu zabrali Němci, měli tam lazaret SS. Na ulici to bylo velice nebezpečné. Druhý den ráno se objevili vojáci v německých uniformách s páskou na rukávu, byla to Ruská osvobozenecká armáda, Vlasovci. Po dobu války bojovali na straně okupantů,  ale teď obrátili, začali bojovat proti německé branné moci a pomáhali Pražskému národnímu povstání. Sovětská armáda, tzv. „Fronty“, dorazily do Prahy až po nich. Vlasovci se snažili dostat na Západ, do zajetí do Bavorska, ale Spojenci si to nechtěli rozházet se Stalinem a obratem je posílali Rusům. Tohle všechno jsme ale v květnu 1945 nevěděli a radovali se z osvobození.