V našem novém pětipatrovém byznys centru se ozvalo hlášení – požární poplach. Koukali jsme na sebe zmateně: Je to jen cvičení, nebo doopravdy hoří?! Neuběhla ani hodina od příchodu, kdy jsme překonali bezpečnostní turnikety a zlomyslný výtah bleskově zavírající dveře, a teď abychom utíkali ven. Ale radši jsme se sbalili a přimíchali se do davu lidí sestupujících po schodech z horních pater. Ve druhém patře se náš pohyb zastavil. Nervozitu zmírnila informace, že prý nehoří, je to jen zkouška evakuace z budovy. Ta se úplně nepovedla, jelikož se zasekly turnikety v recepci a lidi uvázli na schodech. Navíc vypnutí elektřiny způsobilo výpadky dat. Vedení budovy reagovalo na stížnosti omluvou a příslibem vylepšeného cvičení za čtrnáct dní.
V den D pět minut před devátou zazněl zvukový signál doprovázený opakovanou výzvou k opuštění budovy. Spořádaně jsme vypnuli počítače, vzali si kabáty a zamířili ven. Fronta na schodech byla menší, uvízli jsme až v prvním mezipatře. Tamní kolegové nabídli, že v případě skutečného požáru můžeme vyskočit na ulici z jejich kanceláře. Pro těhotné, nemocné a starší osoby by vystrčili z okna štafle, které mají v kumbálu.
Když jsme se nakonec dostali ven, vytvořili jsme před vchodem diskuzní hloučky. „Docela slušnej chaos,“ usoudil kolega, „ takovej jsem nezažil ani na škole“. „Krásnej poplach,“ libovala si kolegyně, „takhle se utužuje kolektiv, takový cvičení by měly bejt častějc!“ Ti, co s sebou měli peněženky, se vydali pro nápoje z čerstvého ovoce do nedaleké občerstvovny, my ostatní jsme postávali, vzpomínali na podobné události a fotili se. Požární poplach se změnil na požární potlach. Vzpomněla jsem si na požární cvičení z byznys centra, kam jsem nastoupila před dvaceti lety.

Budovu vlastnila francouzská společnost, která měla kanceláře v přízemí. Byl únor, krátce po poledni a já spěchala z nějaké pochůzky do kanceláře. Když jsem se blížila se k výtahům ozvala se nějaká znělka a následovalo hlášení ve francouzštině. Podle tónu mohlo jít o akci Sodexa k Valentýnu, plánované přerušení dodávky elektřiny nebo nabídku volných vstupenek do pražské ZOO. Z kanceláří v přízemí vyšli zaměstnanci v kabátech a mířili k východu. Vypadá to, že mají padla, pomyslela jsem si závistivě a znovu zmáčkla tlačítko výtahu. Proč pořád nejede? V tom hlášení přešlo do češtiny a vzápětí do angličtiny: Toto je požární poplach. Nepoužívejte výtahy. Sejděte po schodišti a shromážděte se před budovou. Oznámení spustilo rojení zaměstnanců z nedaleké jídelny a ze schodiště, přiběhli i mí kolegové, jen tak nalehko, a šli jsme ven. Bylo tam pod nulou a foukalo, kabáty měli jen Francouzi a já. Náš ředitel žádal, aby je pustili do kanceláře pro kabáty, ale byl odražen vedoucím cvičení – dovnitř teď na půl hodiny nesmí. Bylo to logické, protože tam vběhli hasiči s hadicemi a uháněli po schodech nahoru. I když jsme našli útočiště v nedalekém hotelu, další den si (až na Francouze) stěžovaly všechny společnosti. Vedení budovy se omluvilo a přijalo opatření. Následující léta se požární cvičení oznamovala v předstihu, a pro zaměstnance bylo před budovou teplé občerstvení.

Dnes jsme ale neměli ani únor, ani hasiče a požární cvičení netrvalo déle než patnáct minut, které jsme si na čerstvém vzduchu opravdu užívali. Kuřáci kouřili, hladovci debužírovali v blízké bageterii a o čerstvých džusech už tady byla řeč. Přesto se našel člověk, který byl celou dobu nervózní, pořád někam telefonoval, a netrpělivě sledoval, kdy už konečně otevřou. Jak jsme ho tak pozorovali, rozdělili jsme se na dva tábory. Jedni věřili, že má ohlášenou videokonferenci, které se účastní lidi z celého světa a řeší tam něco bytostně důležitého. Druhá naše část měla vysvětlení zcela prozaické – zapomněl si zamknout kancelář nebo jen potřebuje na toaletu. Když recepční konečně pokynula, že můžeme dovnitř, muž se tam vřítil, jakoby na tom závisel jeho život. My ostatní jsme ho následovali ve volném tempu. Výtahy absorbovaly přiměřené množství cestujících a rozjely se. Vystoupili jsme v našem patře, odemkli kancelář a vstoupili dovnitř. Na to, že bylo čtvrt na deset tam bylo mile klidno. Počítače začaly tiše příst, telefony vyzvánět … a pak nám přivedli požárního technika, který nám ukázal, kde je (ukryto!) požární schodiště. Příští rok ho určitě vyzkoušíme!