Telefonoval mi Mates, že zase přijela pouť. Konečně! Vyhlížel ji od léta, a ona si to přihasila až teď na začátku října, když už přestával doufat. Vzrušeným hlasem popisoval, co viděl cestou ze školy na plácku u obchodního centra: spousta atrakcí jako na jaře – autíčka, Pirátská loď, kolotoč a Extreme (trénink na kosmonauta) – ale navíc STŘELNICI !!!
Slovo dalo slovo a na pouť jsme vyrazili hned druhý den. Každý jsme s sebou vzali celkem slušný obnos, Mates od tatínka, já rozbila prasátko, které mám pro podobné účely. Kam nejdřív? Přece na střelnici! Přezkoumali jsme možné výhry, a rozhodli se, že si vystřelíme plyšové zvířátko. Ovšem to, co se nám líbilo, bylo „za hodně“, mimo naše finanční možnosti. Střílejte na válečky nebo na špejle, navrhl nám muž, který střelnici obsluhoval. Vybrali jsme si tedy menší prasátko převlečené za piráta, připevněné na sedmi špejlích. Za stovku jsme dostali vzduchovku a sedm ran. Po třech ranách, kdy jsme nic netrefili, jsme začali protestovat, že proti oblýskanému pozadí není vidět mušku. Muž nám tedy vzduchovku vyměnil, tahle měla kolem mušky mířidlo, což bylo dobře, protože jsme úspěšně sestřelili tři špejle a zaplatili si znovu sedm ran. Kdo jste netrénovaní střelci jako já s Matesem, jak těžké je trefit ze dvou metrů úzkou špejli. Z dalších sedmi ran se nám to podařilo zase třikrát. Mezitím jsme trefili prasátko jednou do pirátského klobouku a jednou do pruhovaného trika. Jelikož mělo jedno oko přelepené černou páskou, možná ho do něj trefil už někdo před námi. Prasátko viselo na poslední špejli a my stáli před rozhodnutím, zda koupit další střelivo. Peníze na autíčka se ztenčily, a to jsme se ještě chtěli svézt na Pirátské lodi. Já tady to prase nenechám, vyklouzlo mi. Muž se na nás podíval, pak zlomil poslední špejli a prasátko nám podal. Zajásali jsme a hned jsme se společně svezli v autíčku, Mates, já i pirátské prasátko. Pak jsme se svezli ještě dvakrát každý sám, a šli jsme na Pirátskou loď, což je obří houpačka. Pirát, co ji obsluhoval, to s námi pořádně rozpálil, lítali jsme do takových výšek, až jsme nadskakovali a Mates pištěl. Byla to senzace.
Mám ještě stovku, zjistila jsem. A tak jsme se vrátili na střelnici a vybrali si střelbu do válečků. Bylo to snazší než střílet do špejlí, jen trofeje byly o úroveň nižší. My si ale vyhlídli Vikinga z lega a na tři rány ho skutečně vystříleli. Na závěr jsme z kapes vyštrachali všechny své drobné a nechali si za ně natočit na špejli cukrovou vatu. Domů jsme šli bez peněz, ale totálně šťastní.