V pondělí po poledni jsem stála na vyhlídce Devět skal a kochala se pohledem na Žďárské vrchy. Mladá žena, kterou výhled bral stejně jako mě, když jsem tu byla poprvé, se dala do řeči a chtěla nějaké tipy na výlety. Protože tahle část Vysočiny je moje srdeční záležitost, poskytla jsem k tipům i pár emotivních komentářů, včetně zmínky o zapadlých hospůdkách, kde výborně vaří.  Byl to zásah do černého – prý s  manželem takové hospůdky milují. Jsou tu na týden na kolech, včera absolvovali první etapu a v restuaraci na Fryšavě poobědvali vynikající bramboráčky. No, a  já odsud pojedu rovnou do Cikháje,  kde si dám taky něco vynikajícího, opáčila jsem.
Kde to je, zajímala se cyklistka. Že by tam odsud rovnou zajeli na oběd. Ukázala jsem jí vesničku na mapě. Vzdušnou čarou se to nezdálo daleko, tak začala přemlouvat manžela, aby se tam okamžitě a střelhbitě vydali. Její muž se k nápadu postavil realisticky. Prozkoumal trasu v mapě, spádnice, vrstevnice a tak, a pravil: Zlato, nevím, jestli sis všimla, ale v cestě tam stojí pěknej krpál. Ňáká Žákova hora, píchnul prstem do mapy. Koukni miláčku, je to napříč vrstevnicemi, pojedeme do kopce a pak z kopce, to samý zpátky. A je to na opačnou stranu, než máme hotel. Ale jeho ženu dobře míněné  argumenty nepřevědčily.
Váš muž má pravdu, cesta přes Žákovu horu JE krpál, navíc je tam spousta kamení a kořenů, na kole bych tam nejela, potvrdila jsem, jelikož to tam znám. Paní opáčila, že v tom případě kola ponesou. Bylo mi jasné, že pokud je někdo ponese, bude to její muž. Přeli se, až dosáhla svého: Na oběd do Cikháje se pojede. Můžeme závodit, kdo tam bude dřív, zavolala na mě, když sedali pod vyhlídkou na kola.Tušila jsem, že tam autem budu dřív než oni.
Bylo to tak. Udivilo mě, že parkoviště a terasa byly prázdné a provozovatelé v pohodlném oblečení pracovali na zahrádce. Co to, že nemáte hosty, zavolala jsem na ně, kolem žaludku divný pocit, že je něco v nepořádku. S úsměvem odpověděli, že hostů mají od úterka do neděle mraky, ale v pondělí mají volno, a tak se věnují svému hobby. Řekla jsem jim o cyklistech, co k nim míří a zřejmě už brzy dorazí po sisyfovském úsilí. Pravili, že v tom případě mají výletníci smůlu a oni se radši ze zahrady stáhnou, aby nebyli na ráně. Mně poradili totéž.

Druhý den jsem si v hotelu půjčila kolo a vyrazila třicet kilometrů kopcovitým terénem vzhůru do Cikháje. Brala jsem to trochu jako pokání, ačkoliv jsem za zmařenou výpravu té dvojice přímo nemohla. Jak jsem tak usilovně šlapala, vzpomněla jsem si, že i my jsme párkrát na Vysočině narazili na zavřenou hospodu: Vždycky to bylo v pondělí, včetně toho velikonočního. Ale teď už bylo úterý, takže v oné restauraci bylo plno a na terase taky. Majitelé penziónu se otáčeli v kuchyni, tudíž jsem neměla možnost zjistit, jak to včera dopadlo. Dala jsem si oběd, poseděla na terase s ostatními cyklisty a zařekla se, že v pondělí na Vysočině už nebudu do hospody nikoho posílat.