Když jsme měli po procedurách, chodili jsme ven. Lázně Luhačovice, usazené v podhůří Karpat, doslova vybízejí k procházkám, promiňte mi to klišé. Jenže terén je velice kopcovitý, a jak jsem brzo zjistila, bylo třeba si dávat pozor, na co stačím. Sázkou na jistotu byla chůze po kolonádě kolem pramene Vincentky, což mi vydrželo dva dny. Další den jsem vyšla k Pražské čtvrti, na konci týdne už pomalu vystoupala křížovou cestou nad kolonádu a potěšila se pohledem na lázně z ptačí perspektivy. Povzbuzená úspěchem jsem další den vzdálenost zdvojnásobila, a to jsem neměla dělat, protože mi došly síly a do hotelu dorazila úplně vyšťavená.  Další dny jsem mohla jen do blízkého parku a snažila se dobít energii.
Ve druhé polovině pobytu se trochu oteplilo, a  sluníčko a narůstající kondice nás ponoukly k výletu k přehradě. Dojely jsme k ní autobusem, došly k hrázi a pak šly pomalou procházkou zpátky. Další den jsme si to zopakovaly a obešly celou přehradu po turistické asfaltce, což bylo něco přes čtyři kilometry.  Naše pomalé tempo rušili pejskaři, cyklisti a in-line bruslaři, kteří se mezi námi v rychlosti proplétali. Dřív jsem byla taky taková, ale teď jsem byla ráda, že můžu posedávat na lavičkách. Zpátky to bylo sice z kopce, ale i tak jsem dorazila unavená a další den si musela dát pauzu.
Ochladilo se a napadl sníh. Byla tu poslední březnová neděle a s ní začátek letního času. Snídaně byla od sedmi, ranní vstávání mi dalo pěkně zabrat. Nechápu, proč ten letní čas ještě nezrušili! Zprovoznil se hotelový bar, kam jsme mohli na  kávu, čaj, pivo případně něco ostřejšího. Ačkoliv nebylo povolené sdružování ve společných místnostech ani na pokojích, občas to někdo zkoušel. Chlápek u baru balil mou kamarádku Maydu, jeho soused se holedbal, že je degustátor a zná šestero druhů vína: červené, bílé, málo, moc, zadarmo a za peníze.  Prý máme zajít na ochutnávku. Smály jsme se, zaplatily svou konzumaci a prchly z jejich dosahu. Seznamka ostatně probíhala i ve výtahu: Senior z Hané se dožadoval, zda mu dáme v případě potřeby dýchání „z hube do hube“. To nebude nutné, pravil jiný pán, který cestoval s námi. Nejdřív „proplesknout“, pak štamprli slivovice, a dýchání z úst do úst, jen když tyto pokusy selžou!
Musím se ještě zmínit o jídle. Bylo ho dost,  vypadalo i chutnalo výborně, a my se nemohly udržet a doslova jsme se přežíraly, takže jsem si po večeři připadala jako hroznýš boa z Malého prince, co po zhltnutí kořisti někam zalezl a bez hnutí trávil.
Čas ubíhal a najednou tu byl 1. duben a s ním Apríl! Hin sa ukáže, kdo má smysl pro humor, řekla jsem si před snídaní.  Hlavně se nenechat nachytat, takže to budu zkoušet první. Kdo se rád zasměje? Naše pokojská, pán v restauraci, paní v informacích, maminka a kamarádka nezklamaly. Zapomněla jsem na někoho? Aprílové šoufky mi zpestřovaly jinak všední den a bylo mi blaze. Ovšem jen to chvíle, než mi městská police nadělila pokutu na parkovišti před Albertem, kam jsem si zajela koupit minerálky.  Obratem jsem vyrazila na služebnu, v jedné ruce zaplacený lístek od parkování, co se v autě neudržel na palubní desce, v druhé lístek od pokuty. Stačilo krátké vysvětlení a policista pokutu roztrhal. Apríl, usmál se. S čím kdo zachází, tím také schází, pomyslela jsem si sebekriticky, a odpoledne se šla projít do lesa – ptáci ani lesní zvěř mě jistě nebudou pokoušet. Nepokoušeli, ale ztratila jsem se, i když jsem šla  po turistické značce. Nevylučuju, že na mě zlomyslný apríl dosáhl i tam.
Procedury pokračovaly, pokroky jsme zaznamenali všichni, a přišel závěrečný týden. Na pár dní se oteplilo ke dvaceti stupňům, a my se v kraťasech a tričkách radovali ze sluníčka a skvělého počasí. Určitě odměna za naši pilnost a trénink, napadlo mě. Obejít přehradu už nám nedělalo žádné potíže, ani po návratu jsme nebyli moc unavení. S blížícím se odjezdem na mě padla nostalgie a bilancování, každý den jsem si svého pobytu víc vážila. Lékař při výstupní kontrole zkonstatoval, že jsem se zlepšila jak dechově, tak fyzicky, a já cítila, že má pravdu, že se zase vracím do života. Lázně v rouškách, bez tanečků a hospůdek sice nebyly tak zábavné, jako před Covidem, ale teď je teď.
Domů jsem odjížděla s lázeňskými oplatky, kontakty na nové přátele, optimistická a mnohem zdravější.