O novoročních předsevzetích bylo napsáno tolik, že klidně přidám něco o sobě. Loni jsem se snažila od ledna pravidelně cvičit. Nebavilo mě to, takže za šest týdnů mé aktivity vzaly za své. Jenže bolesti zad mě dohnaly k tomu, že jsem od podzimu vymýšlela, jak se jich zbavit. Až mě jednou v prosinci nedaleko domova  osvítilo světlo plaveckého stadionu. Jasně, budu sem chodit plavat. A pravidelně!
Rodina mě podpořila – o Vánocích jsem našla pod stromečkem plavecké brýle. Zbývalo dojít na plavečák, zakoupit permanentku a začít. Namotivovaně jsem tam vtrhla hned 2.ledna. Milá paní v pokladně mě přesvědčila, abych investovala do permanentky na pětadvacet vstupů a já, nic zlého netuše, souhlasila. Jenže v bazénu bylo lidí jak na Václaváku. Kondiční plavci sice plavali spořádaně jeden za druhým, na konci otočka, ale bylo jich asi třicet. Zařadila jsem se do fronty a ponořila se do vody. Teplá moc nebyla, ale s přibývajícími tempy se to zlepšilo. Za krátko mě pálily oči (brýle jsem zapomněla doma), dech se krátil, síly taky. Namakaní sportovci nás, pomalé vodní šneky, předjížděli kraulem a občas se do nás trefili rukou nebo nohou. S přestávkou jsem vydržela slabou půlhodinu. Domů jsem se vracela sice s pocitem splněného úkolu, ale po další tlačenici (mají snad všichni permanentky?!) jsem rozhodně netoužila.
Musela jsem se dodst přemlouvat, abych tam zašla znovu. Ale počáteční nával opadl, a zavládla pohoda. Prosklenou stěnou bylo vidět ven – sníh a fujavice, zatímco vevnitř bylo krásně jako v Karibiku, dráhy bazénu a tobogán volné! Jediné mínus byly brýle, které jsem někde doma založila. Zase mě pálily oči! Snažila jsem se proto kopírovat slečnu, co plavala znak, obličej krásně nad vodou. Nebylo to vůbec snadné. Moje pokusy dokonce zvedly ze židle plavčíka, který mě požádal, ať přestanu blbnout a přesunu se do menší hloubky. Soucitná slečna naštěstí můj styl korigovala, až jsem udržela hlavu nad hladinou. Vida, že na mě někdo dohlíží, plavčík se zklidnil a přesunul se zpátky na své stanoviště. Tužila jsem se dál, a když se mi v závěru podařilo uplavat na znak celou dráhu, radovala jsem se tak, až jsem ve sprchách zapomněla plavky. (Ještě, že je poctivý nálezce vrátil na recepci).
Jednou jsem šla plavat brzo ráno. Do práce jsem dorazila jako vodník Volšoveček, ze šůsku mi kapala voda, a když jsem se pochlubila, že jsem se dala na plavání, následovaly komentáře.: „Aha, tak proto máš tak červený voči“. „ Nevadí ti, že budeš mít vyšisovaný vlasy?“ a „Nebojíš se, že z toho v takový zimě budeš nemocná? “
Kam se hrabe slepá závist, pomyslela jsem si. Plave se mi líp, jelikož jsem brýle nakonec našla. Znak piluju dál, plavčík už si na mě zvykl. Napětí v zádech polevilo, vlasy neřeším a zatím mě nepostihla žádná rýmička. Plavání se mi začalo docela líbit. Dvakrát týdně prostě popadnu tašku a jdu. Možná mi sportovní elán vydrží i déle než pětadvacetkrát.