S kamarádkou jsme se domluvily, že spolu upečeme vánoční perníčky. Každá bydlíme na opačném konci Prahy, a tak se moc nevídáme. Měla jsem radost, že společné pečení bude jednodušší (kámoška připraví těsto), rychlejší (z poloviční dávky) a bude to příjemný pokec.

Tak jsem tady, hlásím se u ní o adventní neděli. V tašce mám sadu perníkových vykrajovátek, propriety ke zdobení a šunkové chlebíčky. V předsíni se zjeví asi pětikilový kocour Mufin, pozorně očichá tašku, kvůli vykrajovátkům to asi nebude. Když vidí, že nic nedostane, vrátí se na gauč v obýváku.
Jdeme do kuchyně, kamarádka vyndává těsto z přeplněné lednice. Dáš si kafe? Jasně, že dám. Přesouváme se do obýváku, vytahuju chlebíčky. Nech je zabalený, dáme si je, až budeme mít upečeno, říká Lýdie a nabízí ke kafi čerstvou vánočku. Pěkně nás to nastartuje. Dopijeme, uvážeme si zástěry a vrháme se do práce.
Kamarádka válí těsto, dost tenké, vykrajovátka má mrňavá, samé čtyřlístky, zvonečky, podkovičky, pidi prasátka. U nás děláme perníčky větší a tlustší, říkám a vytahuju svá vele-vykrajovadla: velký zvon, podkovu, losa, koně, … Lýdie se směje, že u nich nic tak obrovského nedělali, a jestli nemám taky vánočního slona. Nemám, ale do příštích Vánoc ho seženu:-). Po chvílích dohadů kapituluju co se týče tlouštky těsta, bude prostě tenké. Ale formičky budeme střídat -chvíli podle mě, chvíli podle ní. Na čem se obě shodneme, jsou srdce. Velká, střední i malá, s dírkou uprostřed, aby se daly pověsit na stromeček. Srdcí není nikdy dost, říká Lýdie a mně se zdá, že v tom prohlášení je ukrytá moudrost.

Sázíme čtvrtý plech a mě z vykrajování začínají bolet ruce. Kolik toho ještě bude, sonduju. Až doděláme tenhle, budeme v polovině, říká kamarádka, vytahujíc další bochánek těsta z ledničky, a spokojeně dodá: Udělala jsem těsto z plné dávky.
Vždyť jsme se domlouvaly, že bude stačit poloviční, namítám.
To jsi sice chtěla, ale nám by to nestačilo, Danka chce perníčky rozdávat kamarádkám. Danka je Lýdiina dcera, její specialitou je finální zdobení perníčků.
Chápu. A tak Lýdie válí, a já tlačím na vykrajovátka, až mě pálí dlaně. Postupně se dostáváme do tempa. Trouba peče rychle, tak tak stíháme vykrajovat, sázet plechy do trouby, hlídat čas a zase je vytahovat. Konečně vytáhneme upečený poslední dvanáctý (!) plech,  perníčky potřeme pírkem a spokojeně obhlížíme své výtvory rozprostřené na stole, kredenci i na židlích.

Po perníkovém sprintu přichází hlad. Uvaříme si čaj a jdeme do obýváku na chlebíčky. Najdeme je pod stolem, papír je stržený, vlašák rozmatlaný a šunka chybí. Kocour už není na gauči, ale vysoko na skříni, zjevně se obává, aby to na něj někdo nehodil. Mufine, ty darebáku, počkej až tě dostanu, hrozí mu Lýdie, ale on si líže kožich a tváří se, že se ho to netýká.
Usadíme se v křeslech, popíjíme, ukusujeme ze svých výtvorů a probíráme život. Zdobit perníky už dnes nebudeme, nějak nám došly síly. Zdrbly jsme všechno a všechny, Mufin na skříni usnul, venku se setmělo a já jdu sbalit svůj podíl do krabic. Loučíme se s tím, že je dobře, že kočky nežerou perníčky a že příští rok budeme zase péct spolu.

Domů jedu autem po Nuselském mostě, koukám na zářící Petřínskou rozhlednu a Hradčany, rádio hraje „It´s Christmas time“ , perníčky v autě voní, celé je to krásně vánoční…
Ale pořád mám  strašnou chuť na chlebíček s vlašákem a se šunkou.