K ránu se budím a sleduju hodiny, a když konečně zazvoní budík, chce se mi spát. V kuchyni padne můj zrak na kalendář. Je pátek třináctého! Od té chvíle mě neopouští pocit, že se dnes  může přihodit něco nepříjemného. Při tom si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť pověrčivá. Nevěřím na neštěstí způsobené rozbitým zrcadlem (i když jsem o tom viděla pěknou grotesku s Chaplinem), nebojím se projít pod žebříkem a sůl rozházenou na stole prostě jen smetu. Jenže člověk nikdy neví. Moji kamarádku v práci několikrát podmetla uklízečka a v pětačtyřiceti ještě není vdaná. Když vidím přeběhnout černou kočku přes cestu, radši se vrátím a pokračuju jinudy. Takže připouštím, že by dnešní den mohl být smůlovatý a radši se chovám uvážlivě. Čtyřlístky brzo na jaře nerostou, tak cestou do práce aspoň vyhlížím kominíka (nejde), a když se pořád nic závažného neděje, klepu to na dřevo. V práci máme fofr, ale zvládáme to. Kupodivu! Odpoledne jedu do pneuservisu přezout auto do letního a vjíždím za doprovodu hromů a blesků. To jste nám přivezla pěknou bouřku, chválí mě majitelé servisu, vždycky pozitivně naladění, a výměnu pneu provedou v rekordním čase. Loučíme se přátelsky, bouřka se přesouvá někam za Prahu. Dál drobně prší, což je po předchozím suchu fajn, tráva se zelená, zlaté deště září, cítím, jak dnešní napětí polevuje. Najednou vím, že se nic dalšího nepřihodí. Je pátek jako každý jiný a začíná víkend. Hurá!