O víkendu dávali v televizi přenos opery, byla to Aida. Moje maminka ji sledovala se zájmem a já tak trochu. Maminka totiž operu miluje. Za svých studií v Praze trávila mnohé večery v opeře na bidýlku, které s přibývajícími lety vyměnila za regulérní sedadlo. Když jsem byla náctiletá, vzala mě na Prodanou nevěstu a pak na Rusalku, abych si k opeře „vytvořila vztah“. Snad jsem na to neměla ten správný věk, nerozuměla tomu, co se tam zpívá, a ty paní, co předstíraly, že jsou děvče na vdávání a víla, po které šílí princ, mi přišly trapné. Vztah jsem si nevytvořila a maminka tak zůstala ve svém žánru osamocena. Aby jí to nebylo líto, dali jsme jí jako dárek k šedesátinám předplatné do pražské Opery na deset představení, samozřejmě s doprovodem, který ochotně dělaly její kamarádky. Jednou kamarádka účast odřekla a maminka mě poprosila, zda bych šla s ní já. Co to bude, zeptala jsem se, když jsem se předtím ujistila, že ten večer nemám žádný zajímavější program.
Lucie z Lamermooru, odpověděla maminka nadšeně. Víš, je to něco jako Romeo a Julie, znesvářené rody, nešťastná láska a tak.
Ale mami, víš, jak nesnáším tragédie.
To samozřejmě vím, ale o děj ani tolik nejde, klidnila mě maminka. Tahle opera je známá krásnými koloraturními áriemi, které jsou pěvecky velmi obtížné, podobně jako v Kouzelné flétně od Mozarta.
To mě uklidnilo, jelikož Kouzelnou flétnu jsem v minulosti přestála v pohodě.
Kdyby se ti na to nechtělo dívat, můžeš zavřít oči a nechat se unášet hudbou, dodala ještě maminka.
To snad nebude nutné, pomyslela jsem si a večer jsme tedy vyrazily do Opery.
Myslím, že maminka si představení užila podle svých představ. U mě to bylo naopak. Už předehra byla velmi skličující, a v prvním dějství měla Lucie temnou předtuchu, která se v dalších dějstvích (byly tři!) beze zbytku naplnila. O přestávce jsem chtěla odejít, ale maminka mě přemluvila, ať zůstanu, prý jde o světově nejproslulejší dílo Donizettiho. Zůstala jsem, ale ten děj! Plno intrik, hrdinka z nich zešílela a já málem taky, jelikož v posledním dějství si, zpívajíc, na jevišti podřezala žíly, a před našimi zraky v bílé říze dlouho krvácela. Měla jsem cukání zavolat 155, ale místo toho jsme na ni tupě zírali a její milý se potom zabil. I když jsem zavírala oči, utrpení hrdinů i moje mi přišlo nekonečné a bídná nálada mě opustila až za několik dní. Zařekla jsem se, že jsem s operou skončila. Definitivně.
Jenže …nikdy neříkej nikdy.
Pár let poté mě pracovní povinnost zavála do New Yorku, jela jsem tam s kolegou. Jen jsme přiletěli, vyšlo najevo, že miluje operu a strašně touží vidět představení v Metropolitní opeře. Ale ne sám, Matěj chtěl svůj zážitek s někým sdílet. Protože jsme tam byli jen my dva, tak se mnou. Od koho to je, zeptala jsem se. Jen jsem zaslechla jméno, bylo vymalováno.
Promiň, ale NESNÁŠÍM tragické opery, zejména Donizettiho a jeho Lucii z Lamermooru, řekla jsem pevně. Jdi si sám, já zůstanu v hotelu a budu se dívat na televizi. Avšak Matěj se nevzdal. Přísahal, že tohle je sice Donizetti, ale tentokrát nepůjde o Lucii, nýbrž o Marii, Dceru pluku, což je komická opera. Tak dlouho do mě hučel, až mě umluvil a večer jsme spolu vyrazili do Metropolitní opery.
Moderní pískovcová budova mi vzdáleně připomněla Janáčkovo divadlo v Brně. Tak snad to nebude tak zlé, pomyslela jsem si. V davu operních milců jsme vešli, po širokém schodišti vystoupali do druhého patra a octli se v impozantním  půlkruhovém kaskádovitém hledišti antického typu. Jeviště bylo hluboko pod námi, nad námi svítil obří křišťálový lustr. Pak zazněl gong, lustr zhasl, vyjel ke stropu a představení začalo. Opera měla jen dvě dějství a byla vtipná. Pěvci nejen zpívali, ale i hráli:  Maria, schovanka pluku, pružná jak proutek, žehlila košile svého regimentu  na žehlícím prkně, zpívajíc vysoká C jakoby nic (opakovaně) a do toho prováděla alotria. Její milý Tonio a poručník Sulpice se s ní snažili držet krok, a regiment francouzských vojáků k tomu zpívali sborem a nahrávali komickým scénkám. Můj kolega byl nadšený a já vlastně taky. O přestávce jsme si na to připili šampaňským a ve druhém dějství se přidali k potlesku, kterým diváci při nástupu na scénu přivítali světovou zpěvačku Kiri Te Kanawa. Děj by trochu zamotaný, ale s pomocí programu jsme zápletku pochopili a sledovali ji až do šťastného konce. Do hotelu jsme dorazili plní zážitků a ještě si o nich dlouho povídali v baru.
A tak jsem objevila kouzlo komické opery. Po návratu do Prahy jsem zkusmo koupila lístky na Lazebníka sevilského a maminku vzala s sebou. Představení se nám líbilo oběma, a tak jsme časem pokračovaly Popelkou, Kouzelnou flétnou, Figarovou svatbu, Liškou Bystrouškou i Čertem a Káčou. Až se zase otevřou divadla, můžeme pokračovat.
A jak to máte s operou vy?