Neznám nikoho, kdo by nemiloval procházky po Praze. Když dorazí mí přátelé ne-Pražáci, vyrážíme na Staré město nebo Malou Stranu a často něco  zažijeme. Tady se vrátím k jednomu silnější zážitku z doby po Sametové revoluci – s kamarádkou jsme si vyšly na Petřín. Pomalu jsme stoupaly po cestičkách, povídaly si, těšily se z krásného dne a vůbec jsme si nevšimly, že se obloha zatahuje a blíží se bouřka. Najednou zahřmělo, nebe nad Prahou proťal blesk a zvedl se vítr. V polovině petřínského kopce jsme se rozhlížely po úkrytu. Na štěstí byla na dohled restaurace Nebozízek, a tak jsme k ní zamířily. Stejný nápad měla rodina s dětmi, se kterou jsme se srazily ve dveřích.
Restaurace byla otevřená, na stolech prostřeno, hosté žádní. Přiběhli číšníci, ale jen aby nám řekli, že restaurace je rezervována pro zájezd. Slibovali jsme, že si objednáme cokoliv, abychom mohli zůstat, než se bouřka přežene, ale trvali na tom, že čekají hosty, a směrovali nás k východu. Prý se můžeme schovat pod mohutnou lípu před vchodem. Pochopitelně jsme nic takového neudělali a bez deštníků, v sílícím dešti, jsme podél kovové lanovky co nejrychleji spěchali dolů do civilizace. Nevím, jak dopadla rodina s dětmi, ale my dvě jsme to přežily. Pod dojmem silného zážitku jsme se rozhodly, že tenhle podnik už nikdy nenavštívíme. Naštěstí na Petříně začala provoz i jiná restaurace, kterou jsme si oblíbily.

Uplynulo pětadvacet let, a naše přátelství prošpikované vzájemnými návštěvami pokračuje dál. Před pár lety jsme spolu v Praze oslavily Silvestra a prvního ledna vyrazily na novoroční procházku po Praze, že ji završíme dobrým obědem. A šlo se na Petřín. Bohužel, naše oblíbená restaurace byla plná, prý to chtělo rezervaci. V nedalekém stánku jsme si daly párek v rohlíku a pokračovaly v procházce. Náplast za oběd to byla nevalná, u Hladové zdi nás dostihl hlad. Ani jsme nevěděly jak, najednou jsme stály před Nebozízkem.
Prosklenou terasou bylo vidět dovnitř: Na stolech bylo prostřeno, hosté žádní. Nedalo mi to, zašla jsem dovnitř a zeptala se číšníka, jestli by neměli dvě volná místa. Jo, a ještě s sebou máme psa. Ten mladý muž se usmál a řekl: To nebude problém, posadíme vás. Hraje váš pejsek na piáno? A pokynul ke stolu vedle piána. Byl to poslední volný stůl bez rezervace.
Vybavil se mi vtip „Vlčák hraje na piáno, jezevec si píská“, kde majitel vlčáka a jezevce nabízí řediteli cirkusu jejich sehranou hudební produkci. Ředitel váhá, jelikož má pocit, že v tom vystoupení bude nějaký háček. Vtip je dlouhý, nakonec se ukáže, že háček to skutečně má – všechno dělá šikovný vlčák, jezevec je jen do počtu. V duchu jsem ten vtip číšníkovi převyprávěla. Jako by ho slyšel, nepřestával se usmívat.

Usadily jsme se u stolu, vybraly si z nabídky, pes dostal misku s vodou a restaurace se postupně zaplnila. Společnost byla mezinárodní, snad u každého stolu se mluvilo jiným jazykem, jen my dvě jsme reprezentovaly českou náturu. Když někdo přišel zvenku s dotazem, zda by se ještě vešel, odmítli ho zdvořile, ale pod lípu nikoho neposlali. Časy se změnily, na štěstí.
Jídlo bylo výborné, obsluha milá, výhled na Hradčany božský a cena přiměřená. Náš novoroční oběd se tak velmi vydařil. To bylo důležité, neboť, jak praví přísloví  – jak na Nový rok, tak po celý rok. Odcházely jsme s nadějí, že máme před sebou báječný rok, plný porozumění a gurmánských zážitků. A tak jsme si řekly, že jim tu starou záležitost s bouřkou odpustíme. Tohle je nový začátek.