Byla hluboká podzimní noc, když jsem ve spánku zaslechla na okně nějaké škrábání. Asi holub nebo co, řekla jsem si, a chtěla spát dál. Jenže škrábání přešlo v šátrání, a já si uvědomila, že na mém okně něco je a chce to dovnitř. Že by Ruka z rodiny Adamsových? Okno bylo otevřené a moje postel asi tak metr od něj. V okně to zašustilo, jako by se Ruka protahovala dovnitř, závěs se zavlnil. Skočila jsem po lampičce a rozsvítila. Bylo vidět, jak za závěsem něco ručkuje směrem dolů. Pohyb dosáhl k podlaze a zastavil se. Dodala jsem si odvahy a závěs odhrnula. Návštěvník vyrazil a jako blesk zajel pod postel. Zahlédla jsem jen kousek černého blanitého křídla. Tak netopýr, žádná Ruka! S úlevou jsem zhasla a zalehla zpátky do postele.
Ale spánek nepřicházel. Místo něj se mi hlavou rojily myšlenky: Co dělá ten netopýr pod mou postelí TEĎ? Možná potichu šplhá na pelest, aby mi pak – uáááá- skočil do obličeje! Ta představa z hororů, včetně strašného výkřiku oběti mi přišla dost reálná. A vůbec, co když má vzteklinu? Představila jsem si palcové titulky v zítřejším vydání bulváru: „V posteli se vzteklým netopýrem!“. To by tak ještě scházelo. Posvítila jsem si na hodinky. Půl čtvrté ráno. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Jenže…Ta nejistota, jestli se ke mně netopýr nakonec nedostane… jak je to s jeho zdravotním průkazem…co tu chce… Hrozba možného nebezpečí kroužila kolem a nedávala mi usnout. I kdyby nebyl agresivní, udělá si tu hnízdo a jednoho dne, vlastně noci, vyvede hejno mladých. Před očima mi naskakovala jedna představa horší než druhá a bránila mi ve spánku. A tak jsem se převalovala na posteli a, s očima upřenými do tmy a ušima nastraženýma, čekala na rozednění.
S prvním slunečním paprskem jsem vstala, obešla nábytek, nakoukla za závěsy a pod postel. Nezvaný host nikde. Dobrá, řekla jsem mu v duchu, tak si tu někde buď, teď si dám sprchu a po snídani se spolu rozloučíme. Když jsem uvažovala, jak se takový netopýr chytá,  moc mě toho nenapadalo, marně jsem hledala i na internetu. Naštěstí mě napadlo řešení: Mám přece známého, co chová krkavce! Zavolám mu, přijede a netopýra chytí. Jenže telefon vzala jeho manželka. „Franta není doma. Proč mu voláš? Cože?! To nás budíš V NEDĚLI  VE VOSUM RÁNO kvůli ňáký lítací myši? To si snad děláš srandu!“  Zaječela a práskla telefonem. Což jen potvrdilo fakt, že lov je výhradně mužská záležitost. Nicméně, já jsem po ruce žádného muže neměla. Tím hůř. Nastal čas jednat.
Zašla jsem do komory, vzala smeták, baterku a lyžařské rukavice, a takhle vyzbrojená se vrátila do ložnice. Posvítila jsem pod postel, ale netopýr nikde. Přece tu někde musí být? Posvítila jsem znovu – a skutečně: Tvářil se jako zmačkaný šedý kapesník, ale prozradilo ho mžourající oko, které v záři baterky červeně zasvítilo. Vzala jsem smeták a nenápadně ho manévrovala za něj. Netopýr zasyčel. Zkusila jsem pokračovat, ale nahrbil se, vycenil zuby a zdálo se, že se chystá k útoku. Musela jsem toho nechat. Vrátila jsem smeták do komory a přemýšlela, co dál. Došlo mi, že netopýr je vyděšený stejně jako já, a až skončíme, bude to úleva pro oba. Změnila jsem taktiku. Vzala jsem krabici od bot, do víka udělala nožem díry a vrátila se do ložnice. Odtáhla jsem postel a bleskově přiklopila netopýra krabicí. Bojoval. Když se unavil, nadzvedla jsem krabici a přiklopila ji víkem.
Povedlo se! S úlevou jsem dosedla na postel a gratulovala si k odchytu. Ale moje radost netrvala dlouho. Bylo nutné vyřešit druhou část úlohy: Kam s ním?
Zavolala jsem do ZOO, jestli jim zvířátko můžu přivézt. Byli milí, ale s netopýrem nechtěli nic mít: „Je to divoké zvíře, které můžete vypustit do volné přírody“, řekla mi paní do telefonu. Jak to mám udělat uprostřed Prahy mi ale neporadila.
„Myslím, že je to ještě mládě. Chtěla bych ho předat někomu, kdo se o něj na začátku zimy postará“, naléhala jsem.
„Tak zkuste Útulek pro zvířata v  nouzi, je to hned za Prahou,“ navrhla paní a dala mi telefon i adresu. Obratem jsem do útulku zavolala, pak ještě dvakrát, ale nikdo to nebral. Čas běžel, netopýr byl v krabici tak potichu, až jsem o něj dostala strach. Sedla jsem do auta, krabici dala na vedlejší sedadlo a vydali jsme se na cestu.
Jenže už za první křižovatkou mi došlo, že cíl mojí mise je nejistý. Má cenu jezdit v neděli do útulku, kde nikdo nezvedá telefon? Pětadvacet kilometrů přes město a pak ho v neznámé čtvrti ještě hledat? A tak jsem změnila směr a zamířila do nejbližšího lesoparku v naší čtvrti. V krabici bylo divné ticho. Užuž jsem chtěla zvednout víko, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Co kdyby na mě vyskočil? Abych to ticho nějak vyplnila, začala jsem na netopýra mluvit. Povídala jsem mu, kam ho vezu, že tam budou stromy a hmyz, najde si tam kamarády, a bude se mu tam líbit.
Zastavila jsem na parkovišti u lesa, když mi  zazvonil mobil, na displeji neznámé číslo.
„Měli jsme od vás nepřijatý hovor“, pronesl ženský hlas. Bylo to z útulku. Poinformovala  jsem zvířecí záchranářku, jak jsem přišla k zbloudilému mláděti netopýra.
„Blíží se zima, a netopýři hledají místo k přezimování“, vysvětlovala. „Mláďata mají na jaře, takže ten váš už je dospělý a je schopný se o sebe postarat. Nezranil vás, když jste ho chytala? Vzteklinu sice v Praze nemáme hlášenou, ale pokud vás poškrábal nebo pokousal, měla byste se dát ošetřit.“
Ujistila jsem ji, že jsem v pořádku a požádala ji o radu, jak ho mám vypustit na svobodu.
„Vemte ho do lesa a dejte krabici někam do výšky, třeba na strom, netopýr si už poradí“.
Popadla jsem krabici a šla do lesa. Bylo v ní takové ticho, že jsem se ji bála otevřít. Je vůbec naživu? Když jsem došla k vysokým borovicím, opatrně jsem otevřela víko. Netopýr byl vtisknutý do rohu, zřejmě přichystaný na nejhorší. Zvedla jsem krabici do výšky a chvíli ho pozorovala. Když ucítil závan čerstvého vzduchu, zamžoural, zvedl hlavu, natáčel ji do stran a zdálo se, že nasává vůni lesa. Došoural se na okraj krabice, narovnal se, rozhlédl, roztáhl křídla a chvíli tak zůstal. Pak tichounce zapískal, sklouzl z krabice, zakroužil kolem a odplachtil. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel, a poslouchala šumění stromů. Musím si opatřit další divoké zvíře!