Nejprve vysvětlení pro ty, co se s touto akcí ještě nesetkali: Noc literatury je čtenářská událost roku, která propaguje současnou evropskou literaturu malých i velkých národů, a to prostřednictvím známých osobností, které návštěvníkům ve vybraných lokalitách čtou ukázky z knížek přeložených do češtiny. Ten večer se čte v Čechách a na Moravě, ale i v zahraničí, kde to pořádají Česká centra a naše ambasády. Letos už po sedmnácté!
V Praze se akce pořádá každoročně v jiné čtvrti, na místech, která jsou něčím pozoruhodná, historicky, architekturou nebo jen nabízejí příjemný relax. Často jsou to místa, kam se člověk běžně nedostane nebo kde by platil vstupné, ale tento večer je vstup volný. Jako vášnivá čtenářka se snažím tuhle událost nevynechat (leda bych měla smrt na jazyku). V minulosti jsem takhle navštívila Invalidovnu v Karlíně, podzemí Národního divadla, střechu Lucerny, plynárnu, bankovní sejf a radnici v Nuslích, porodnici u Apolináře, a spoustu dalších zajímavých míst.
Letos pořadatelé připravili devatenáct literárních zastávek na Vinohradech a pomezí Žižkova a Flory, mapující známé stavby z doby funkcionalizmu, ale i skvělá večerní atmosféra, hlavně kolem náměstí Jiřího z Poděbrad. Teplé zářijové počasí vykouzlilo báječný večer – ulicemi kráčely davy knihomilů a čtenářů, aby si od šesti do jedenácti poslechli letošní knižní novinky. Milovníci literatury se dali poznat podle růžové brožurky s nápisem NOC LITERATURY s informacemi o místech, vybraných knížkách a předčítajících, a taky mapkou a literárních zastávek: Protože čtení trvá cca půl hodiny a mezi lokalitami se přechází pěšky, nedá se toho moc stihnout, musíte si vybrat. Můj výběr byl nasměrovaný touhou podívat se do několika paláců na Vinohradech, vidět zblízka mé oblíbené herečky Simonu Babčákovou a Danielu Kolářovou, a kdyby mě přitom zaujala nějaká knížka, bylo by to fajn.
Mou první zastávkou byl Theatre ROYAL. Dům dal v roce 1929 postavit pražský velkouzenář Maceška, říkalo se mu Maceškův palác. Za totality tam bylo Bio Illusion, ale já byla hlavně zvědavá, jak to tam vypadá teď, když je tam kabaret a burleska. Vevnitř to stálo za to: Rudý koberec a impozantní vstup, v sále decentní osvětlení, modrý samet, pohodlná křesílka, stolečky s lampičkami, vzadu obří bar, kde jsem si nechala umíchat barevný nealko drink. Na podiu rudý divan a na něm mladá herečka, která přečetla ukázku z uprchlické ságy holandsko- ukrajinské autorky. Napadlo mě, že víc by se sem hodil příběh mondénní nebo erotický, ale čtení skončilo a já vyměnila útulnou atmosféru kabaretu za strohý paláce Orbis, kde se Simona Babčáková chystala číst knížku francouzské autorky. Četbě předcházela předmluva jistého Francouze: přečetl ji česky s legračním francouzským akcentem (například slovo rozruch znělo jako „rozryš“, s přízvukem na konci), což herečka vtipně komentovala, a když začala číst ona, Francouz jí to vracel. Hezky se tím špičkováním bavili oni i my.
Na to mě přilákal další palác – Hasičský dům, takzvaná Hasičárna. Dnes je v něm pivovar a pivnice, lidí plno a do toho jsme se tam motali my, knihomolové, chtiví literární potravy. Nasměrovali nás do  suterénu, kde se, v jednoduché pivnici kousek od pivních tanků, četlo z knihy od švýcarského autora, nazvané Kalmann. Byl to příběh rozšafného a sebevědomého „šerifa“ někde na Islandu, o jehož věku, charakteru a duševním postižení jsme se dozvídali v průběhu četby. Suchý a místy černý humor v podání Davida Novotného způsobil, že se mi děj úplně odvíjel před očima. A tak jsem tu na chvíli zastavila své literární přebíhání, dala si malé pivo, a po přestávce zůstala na jeho čtení ještě jednou.
Přišel čas změnit lokál a mě to táhlo na náměstí Jiřího z Poděbrad. Mohla jsem jít pěšky, ale radši jsem jela tramvají, abych ušetřený čas strávila na (podle mě) nejhezčím místě z celých Vinohrad, okolí „Jiřáku“. Byl krásný teplý večer, spousta venkovních restaurací a kavárniček, jedna vedle druhé, nápaditě osvětlené, a v nich plno lidí, co si zašli na večeři nebo „jen tak pokecat“. S potěšením jsem se přidala a poseděla v jedné venkovní pizzerii. Odpočinula jsem si, doplnila energii a zamířila do nedaleké galerie Toyen „na paní Danielu Kolářovou“. Jenže takový plán měli snad všichni! Byla tam veledlouhá fronta, a protože to měl být malý sál, bylo mi jasné, že se dovnitř nevejdu. Bylo skoro půl desáté, když jsem se vydala procházkou k Riegrovým sadům a tam si v Leichterově domě vyslechla poslední příběh tohoto večera.
Příjemně unavená jsem si cestou domů v hlavě přehrávala dnešní večer, který se moc vydařil. Sečteno a podtrženo, mým nejlepším zážitkem bylo čtení Davida Novotného v Hasičárně o tom islandském „šerifovi“. Tu knížku si koupím a přečtu si ji celou.