Pro ty, kdo si chtějí vyzkoušet, jak se v prostoru orientují nevidomí byl k dispozici zajímavý počin v pražské Novoměstské radnici. Projekt Neviditelná výstava obsahuje mnohé, především ale procházku ve tmě, během které zjistíte, jak se člověk bez zraku orientuje v prostředí bytu a venku. Ten člověk bez zraku budete vy a strávíte jednu hodinu v úplné tmě, což pro některé lidi není jen tak. Ale nebojte se, nebudete tam sami, budete se pohybovat ve skupince pod dohledem nevidomého průvodce. Ten náš se jmenoval Jarek a dostal nás na starost šest.  Dva manželské páry, mě a mou kamarádku Lýdii.  Navlékli jsme si černé návleky přes oči a Jarek nás vpustil do místnosti, kde byla úplná tma. Když říkám úplná, tak taková, jakou jsem ještě nezažila. Když jste potichu, najednou nevíte, kde je člověk, se kterým jste vešli, nevíte, co je vpředu a vzadu, vpravo, vlevo … divný pocit. Abych trochu vykompenzovala ztrátu orientace, opřela jsem se o stěnu a byla ráda, že vím, kde jsem. Chvíli jsme stáli na místě a Jarek vysvětloval, že si teď zkoušíme, co pro každého z nás znamená tma. Nemusíte se bát, je to stejná realita, jakou zažívá vidící i nevidící, vysvětloval. Vidící lidé někdy mají ze tmy strach. Procházka po tmě vás naučí strach překonat a řešit překážky. Jednou jsem tu prováděl paní, která byla ze tmy skoro hysterická, ale procházku ve tmě absolvovala, přežila a na konci za tuhle zkušenost poděkovala. Dospělí reagují nejistotou nebo strachem, kdežto děti spíš zlobí, strkají se a mluví jeden přes druhého.
Když se Jarek ujistil, že jsme tmě trochu přivykli, vyzval nás  k „procházce“ podél stěny. Jděte dopředu jeden za druhým, můžete se držet se svým protějškem za ruku a druhou rukou zkoumejte povrchy – stěny, stoly, police. Dotýkejte se co nejvíc předmětů, které tam budou ležet, protože podle nich poznáte, v jakém prostoru se zrovna nacházíte. Někdy vám pomůžou i zvuky, vůně nebo pachy. Kdo chce jít první, zeptal se nakonec. Nikdo se nehlásil. Já, i když jsem obvykle do všeho hrr, jsem teď cítila strach z neznáma. Já půjdu první, ozvalo se vedle mě. Lýdie, moje jinak dost plachá kamarádka. Ta má teda odvahu, pomyslela jsem si a chytla se jí za ruku. Pochopili jsme, že procházíme malým „bytem“ a podle vybavení a předmětů jsme hmatem poznávali, v které jeho části se nacházíme – v kuchyni, obýváku, koupelně nebo ložnici. Potom jsme se octli „na ulici“, a podle zvuků lidí, aut a tramvaje odhadovali kde je chodník, kde silnice, tramvajová zastávka. Došli jsme dokonce do telefonní budky, k trafice, na trh… Najednou se prostředí výrazně změnilo, ozval se zvuk ptáků a my poznali, že jsme v lese. Ohmatávali jsme kmeny stromů, a dokonce přešli lávku přes potok. Když jsme se překvapivě zase octli v interiéru, který byl maximálně jednoduchý, hádali jsme, co by to mohlo být za místnost, až někdo vyslovil nahlas, co jsme víceméně tušili – byla to chata. Na konci procházky nás ještě čekala ještě podrobná zkouška hmatem – každá dvojice dostala ohmatat jednu sochu nebo sochařskou plastiku, měla popsat, co  zjistila a dát svému nálezu název. To už jsme ses tmou docela sžiilia užívali si to. Na závěr nás Jarek vzal do Neviditelného baru, což byl barový pult, ke kterému jsme z jedné strany usedli na na židličkách my, a on nás z druhé strany obsluhoval. Každý si koupil jeden drink, teplý nebo studený. Když zaplatil, Jarek ho obsloužil, podal plechovku z ledničky nebo naservíroval teplý čaj nebo kávu z automatu; placení ani vracení peněz ve tmě mu nedělalo žádné potíže. Seděli jsme, popíjeli a povídali si s ním. Když diskuze skončila, rozloučili jsme se, vyšli na chodbu a sundali s pásky z očí. Ta radost z toho, že zase vidíme! Ale to nebylo všechno. Ještě na nás čekala místnost s interaktivními skládačkami, dominem, dírkovým písmem, podle kterého jsme poznávali například jména slavných zpěváků. Občas jsme se i trefili!
Na závěr pro ty, které to zajímá, pravidla pro pomoc nevidomým. Pravidlo číslo jedna  -pomáhat má jen jeden člověk/hlas, na nevidomého nemá mluvit víc lidí najednou. Pravidlo číslo dvě – nevidomého se nedotýkat, ale nejdřív ho oslovit, a zeptat se, co potřebuje. Najít mu schody, zeptat se, zda chce jít nahoru nebo dolů, dovést ho k nim a položit mu ruku na zábradlí nebo v metru na madlo eskalátoru. V dopravním prostředku upozornit – haló, paní, pane, tady je volné sedadlo.
Už nemám co dodat, snad jen to, že od Neviditelné výstavy jsem o dost pokornější.