Letošní dovolenou jsem strávila ve svém rodišti a každé ráno venčila psa na skalnatém ostrohu nad Dyjí. Z vyhlídky u Eliášovy kaple je krásný výhled na přehradu a poklidný tok řeky pod její hrází. Každý den tu v ranním slunci z loděnice vyplouvají vodáci, halasí, smějí se a i na tu dálku vidím, jak se na plavbu těší. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsme za studií jednou sjížděli Ploučnici na pramicích. Jelikož bylo málo vody, byla to docela dřina, plavbu jsme si užili až po přestupu do laminátových kánoí. Vzpomínka mě ponoukla prozkoumat, jak to vypadá na vodě dnes,  mohla bych se zase svézt na kánoi? A tak jsem odpoledne sešla z našeho ostrohu serpentinami dolů a vydala se k řece pod přehradou. Zblízka to nevypadalo moc dobře. Bylo po deštích, a přehrada vypouštěla vodu o překot v pěnícím vodopádu, který jindy poklidný tok Dyje hnal zběsile dopředu jako závodního koně pod pěnou, která letěla po hladině.
Vodácké centrum bylo otevřené: venku pár stanů a občerstvení, budova uvnitř zařízená moderně včetně obrazovky, která přehrávala místní jezy a techniku jejich sjíždění. V  kanceláři se mě ujala vodačka Anna a poskytla potřebné informace, nicméně, vzhledem k vysokému průtoku vody a mé vodácké naivitě, mírnila mé nadšení. Nemají nikoho, kdo by se mnou mohl jet, musím si do lodi sehnat parťáka a hlavně, doporučila počkat, až průtok klesne k normálu, pak bude možná projíždka pro začátečníka. Na můj dotaz, co je ten normál, uvedla, že asi pět kubíků za sekundu, jenže teď se kvůli dešťům vypouští z přehrady až šestkrát tolik. Domluvily jsme se, že zavolám a jak průtok klesne, objednám si projížďku. Telefonovala jsem čtyři dny po sobě – průtok vody neklesl. Nakonec pravila, že mají slíbeno, že přehrada v pátek ráno pustí jen deset kubíků, aby mohli vodáci odjet, tak ať v pátek dopoledne přijdu s parťákem, dostaneme instruktora, a ten s námi pojede k prvnímu jezu.
Hledání parťáka do lodi ovšem nebylo jen tak,  kamarádky z Prahy mě nechaly ve štychu. Ale naše milá sousedka, řečená Bobina, to vzala jako příležitost seznámit se s něčím, co ještě v životě nezkusila.
A tak jsme se, dvě suchozemkyně středního věku, vypravily v pátek ráno do loděnice. Překvapilo mě, že voda na výpusti z přehrady bouřila a pěnila jako předtím a proud v řece byl pořád silný. Lidí ale spousta, i s dětmi, a lodě odjížděly. Náš instruktor David byl v pohodě. Ano, průtok je kvůli lokálním dešťům větší než obvykle, ale berte to jako folklor, akorát pojedeme rychleji, nemůže se nic stát, když pojedu s vámi, uklidnil nás. Načež nám ukázal, jak se pracuje s pádlem a udělil rady, jak si jízdu užít bez převrácení. Oblékly jsme si záchranné vesty, popadly pádla a silní mužové spustili na hladinu Sambu, naši loď.
Kdo chce začít vepředu na háčku a kdo u kormidla, zeptal se nás David. Vybavila jsem si písničku Ivana Mládka – do kanoe nevlezu už s Bendou, Jenda Benda nemožný je zadák, nemá vlohy a je laj-, laj-, lajdák! Zkušenost na zádi nemám, co když budu Benda? Radši si střihneme: Kormidlo vyhrála Bobina, já budu vepředu na háčku, instruktor uprostřed. Vyplouváme. Proud je rychlý, ale jde to zvládnout, Bobina si rychle osvojila zatáčení i jízdu v přímém směru, bravurně se vyhýbá blížícím se mostním pilířům a instruktor nešetří chválou. Těším se, až si toho zadáka taky zkusím! Poté, co zastavíme v zátoce a vyměníme si pozice, pouštím se do kormidlování. Asi jsem při instruktáži nedávala takový pozor, jako Bobina, a tak loď pod mým vedením jezdí v „esíčkách“ ze strany na stranu, takhle bychom jeli po řece hodně dlouho. Cestou v sobě objevuju další znaky Bendy – von ví, že šumí les, že vysouší se mez, že v dáli hárá pes, že kvete bílý bez a že mostem cloumá rez, že říčka jde skrz Ves, ale nevšimne si, že se blíží jez, jez, jez – koukám po okolí, fotím si městské pamětihodnosti, prohlížím si zahrádky a vrbová zátiší podél vody, pozoruju ptáky, vážky, rybáře,… Jezu si na rozdíl od Bendy nelze nevšimnout, upozorní nás jeho sílící hučení. Stočíme loď ke břehu a z bezpečné vzdálenosti pozorujeme vodu před námi. Hm, jez dost vtahuje, mohli bychom se cvaknout, prohodí instruktor, načež nám sdělí, jak ho sjedeme: nájezd tři metry od pravého břehu, pádla složit, on bude držet kormidlo, a jakmile se přídí dostaneme do vln, začneme, my háčkové, pádlovat.
Už jsme na jezu, voda ječí, pění kolem a hlavně před námi a my se s lodí nezadržitelně řítíme dopředu. Neslyšíme se, ale když se přes příď převalí voda, začneme zběsile pádlovat. Projeli jsme! Elegantně zatočíme ke břehu dál pod jezem, vytáhneme loď a koukáme, jak pojedou ostatní. Ukazuje se, že sjet tenhle jez není až tak jednoduché. Z deseti lodí se tři převrátily. David pro nás komentuje chyby, které k tomu vedly, a pak nás vezme nad jez, kde nám vysvětlí co je vývar, jazyk, kdy, proč a co na lodi na jezu dělat, prostě, předává zkušenosti. Jsme naprosto nadšené. Bohužel, tím naše instruktáž končí, David má další povinnosti. Přijíždí auto, které odveze naši loď zpět do loděnice, a my se přidáme. Převlékneme se do suchého a jdeme „na jedno“ a „něco k tomu“.  Náš splněný sen odšpuntoval dobrou náladu, popíjíme a klábosíme o životě. Posilněné vodním zážitkem vybíháme do našich domovů vzhůru po skalních serpentinách v poledním slunci, vedro nevnímaje, jen to, že dnešek je mnohem krásnější. Co si takhle za týden dát i další jezy, zeptám se Bobiny. Ještě uvidíme, směje se.
Doufám, že to vezme, jinak nevím, kde bych sehnala tak šikovného zadáka?!

Pozn. Citováno z písničky Ivana Mládka- Jez