Motto:
Když byli Braniboři v Čechách, sešli se Dalibor s Libuší u Čertovy stěny, dali si Hubičku a řekli si Tajemství o Dvou vdovách a Prodané nevěstě, která hrála na Violu.

Do letoška byla pro mě Litomyšl pouze jedním z vyjmenovaných slov po M, a to ještě na konci seznamu. Neměla jsem představu, jak vypadá, jen jsem zhruba věděla, že se nachází daleko ve Východních Čechách, kam zatím nevedla žádná moje cesta. Mám však kolegyni Medu, která tam každoročně ráda jezdí na odborný seminář, přičemž navštíví svou kamarádku, která tam bydlí. Tak dlouho mi seminář a Litomyšl vychvalovala, až jsem se rozhodla, že tam pojedeme spolu. Padlo to na pátek třináctého, tudíž jsem se obávala nějaké komplikace. Ta se nakonec nekonala, pouze příjezd do Litomyšle byl krapet dramatický: Nebe se zatáhlo a strhla se bouřka, a my jen tak tak stihly zaparkovat a přeběhnout do hotelu. Jmenoval se, jak jinak, než Dalibor. Recepční rozsvítila křišťálové lustry, a když viděla, že nám hromy a blesky nedělají dobře, poslala nás do baru, kde náš strach barman ukonejšil sklenkou portského na účet podniku. Bouřka za chvíli přešla a my hezky uvolněné odkráčely podél místní říčky na přednášky do místního divadla.

Nebudu unavovat popisem odborného programu, důležité je, že mě po jeho skončení Meda provedla městem. Úzkou uličkou jsme se protáhly na náměstí a já zůstala překvapeně stát: V odpoledním slunci tam zářily nádherně vyzdobené renezanční domy, s podloubími (tady se  jim říká podsíně), něco mezi Telčí a Slavonicemi, ale takové komornější. Hned první dům na rohu, do kterého jsme vešly, byla starobylá lékárna s dřevěnou tárou, která voněla po bylinkách. Procházely jsme se náměstím, v podsíních nacházely malé obchůdky, obdivovaly nádherné renesanční domy, z nichž ani jeden nebyl stejný. Směrem k návrší se odvíjely roztomilé uličky, kterými se dalo krásně bloumat. Na řadě domů visely pamětní desky, připomínající osobnosti českého národa, které se tu narodily, strávily část života nebo tu dospěly k poslednímu odpočinku. Tak jsem se dozvěděla, kde bydlela Božena Němcová, že tu poprvé vydala Babičku, narodil se tu její syn Karel, který jako jediný z jejích dětí dosáhl významného postavění. Bohužel, po letech tu život těžce nemocné Němcové i skončil. Cestou na návrší jsme míjely zámecký pivovar, kde se kdysi sládkovi Smetanovi narodil syn Bedřich. Ano, ten věhlasný hudební skladatel, jehož hudební symfonii Má vlast a opery zná snad každý Čech. A pokud je nezná, ať si přeříká úvodní říkanku, která těch devět oper obsahuje.

Město proslavilo i mnoho dalších Čechů –  narodil se tu malíř Julius Mařák, novodobý astrofyzik Kopal, na gymnáziu vyučovali spisovatel Alois Jirásek a Jan Evangelista Purkyně, objevitel krevních skupin, působila tu vynikající kuchařka (dnes bychom řekli gastronomka) Magdalena Dobromila Rettigová, z dalších umělců například grafik Josef Váchal a sochař Olbram Zoubek,…

Vystoupaly jsme návrším k renesančnímu zámku ozdobeného sgrafity a seznámily se s jeho historií. Vystavěli ho a zpočátku vlastnili biskupové, až později přešel na světské majitele panství (Ti všichni, včetně stavitelů zámku a kostela jsou pochováni ve městě v kostele Povýšení svatého Kříže). Neměly jsme tolik času, abychom si prohlédly interiéry zámku, poseděly jsme v zámecké zahradě, ale že bylo horko, zašly jsme se zchladit do zámeckého sklepení. Kromě krásného vinného sklepa jsme tu objevily plno soch Olbrama Zoubka, které věnoval městu. Doporučujeme!

Historie je zde všudypřítomná, a co je zajímavé, jak ji litomyšlští (uf, to je ale slovo!) dokázali provázat se současností. Důkazem jsou četné festivaly, jako je operní Smetanova Litomyšl, gastronomické slavnosti Magdaleny Rettigové, Dny barokní tradice nebo ArchiMyšl. Až se se sem na některý z nich vydám (nejspíš ten operní nebo gastronomický), chci si to zařídit tak, abych tu strávila víc času. A nejlíp se svými nejbližšími. Moc krásné místo, tahle Litomyšl!