Nemajíc chatu ani chalupu, před létem jsem začala shánět letní byt, kam bych jezdila na víkendy. Představovala jsem si pronájem nepoužívané místnosti v rodinném domku s vlastním vchodem u hodných seniorů v nějaké hezké lokalitě. Ale čím víc jsem hledala, tím méně jsem nacházela. Přesněji –výsledek nula. Letní byt v širokém okruhu od Prahy nikdo nenabízel.  Přesto jsem nepřestávala hledat, až přišel nečekaně tip od naší dobré známé, která v kýžené oblasti bydlí. Když jsem se spojila s majitelem bytu, jeho jméno a způsob vyjadřování mi přišly povědomé, a po několika větách jsme zjistili, že jsme spolu chodili na střední školu. Sice krátce a každý do jiné třídy, ale přesto jsem si ho vybavila – vysoký, štíhlý, široká ramena i úsměv, spousta vlasů, modré oči, prostě sen každé puberťačky. On si mě nepamatoval, ale na údaj o společném studiu zareagoval pozitivně. Tak když jsme spolu studovali, mohli bychom si tykat, navrhl, a navigoval mě na inzerát na internetu, kde byl popis, fotky a detaily.
Bylo to, co jsem hledala. Taky jsem si vzpomněla, že  jsme se  po letech viděli na ročníkovém srazu,  dokonce jsme spolu prohodili pár slov. Nepamatoval si to. Domluvili jsme se, že letní byt beru a přijedu příští víkend. OK, budu se těšit, zareagoval. To jsem zvědavej, jestli tě poznám.

V pátek odpoledne jsem mu cinkla, že jsem na cestě. A sakra, já na to zapomněl, ale klidně přijeď. My sice vyrážíme na svatbu, takže nebudeme doma, ale to nevadí. Všechno tam máš, ještě ti zapnu ledničku. Kdyby se dělo cokoliv, pošli sms nebo zavolej. na závěr mi popsal, kde najdu klíč. Kdo četl v Saturninovi kapitolu o výletu do srubu, ví, o čem mluvím.
Přijela jsem, pozdravila sousedy napravo i vlevo, a nastěhovala se dovnitř. Interiér byl zařízení ve stylu Provence, zahrada krásně udržovaná, pár vzrostlých stromů, popínavé růže. Po večeři jsem  na houpačce pod pergolou s drinkem v ruce pozorovala cvrkot,  sousedi kolem grilovali, večer plynul klidně, noc taky. Sobota uplynula příjemně, přišel večer a spolužák s rodinou pořád nikde. Trochu mě to znepokojilo, a tak jsem mu poslala zprávu: U mě vše pořádku, bydlení super. Kdy se budete vracet?
Odepsal, že jsou stále na svatbě na druhém konce republiky a vrátí se v neděli večer. To víš, svatba v rodině! Pokud se zdržíš, uvidíme se. Jsem zvědavej, jestli tě poznám.
Zdržela jsem se. Přijel s manželkou i dětmi – a byl to on. Vysoký, štíhlý, široká ramena, vlasy mu neubyly, jen prošedivěly, usměvavý, s modrýma očima, prostě sen každé ženské, na věku nezáleží. Podali jsme si ruce a on řekl: Ahoj, promiň, nějak si tě pořád nevybavuju. Ale jestli se ti tu líbí, můžeš sem na víkendy jezdit. Zbývaly formality. Nad dotazem, jestli spolu sepíšeme smlouvu, jen mávl rukou. Není spěch, přece jsme spolu studovali, ne?