Jsem knírač a jsem na to pyšný. My, knírači, máme rychlý postřeh, jsme odvážní a vrháme se Do každé akce. Jsme drsní, protože máme drsnou srst. Je to tím, že nás od mala dvakrát ročně trimují (to je škubání srsti takovým dělátkem). Strašně to tahá. Nesnáším trimování! Poznávacím znamením každého knírače je výrazný vous a obočí, samozřejmě dlouhé. Silvie mi vous nechává růst až na prsa a obočí přes oči, často mi je pročesává a zastřihuje. Říká, že vous signalizuje důstojnost a obočí náladu. To je pravda, jelikož dokážu obočím ledacos vyjádřit! Třeba otázku, očekávání, radost, pobouření i lhostejnost. Ale obočí mě taky dokáže prozradit, třeba teď, když jsem se na noc uvelebil na koberci v ložnici a dělám, že spím. Nechci se totiž stěhovat do pelíšku na chodbě, jak zavelela Silvie. Jenže poznala, že nespím, prý se mi hýbe obočí. No dobře, tak já teda jdu…  Náladu a signalizaci ostatním pejskům dávám najevo hlavně ocasem, který mám hezky dlouhý. Tohle ale umí všichni psi, nejenom knírači.
Když jsem byl malý, Silvie si se mnou hodně hrála a taky mě cvičila. To bylo pořád: ke mně, k noze, sedni, lehni, zůstaň! Když jsem to dokázal splnit, chválila mě (miluju pochvaly!) a dávala mi za to piškoty nebo voňavé kousky nebo křupavé kousky, no prostě odměny. Miluju odměny!! Takže vím, že plnit povely se vyplácí, a taky to dělám. Ale občas mám na ně vlastní názor, a pak je jakoby neslyším. Jsem prostě moc daleko, uprostřed hraní, nebo mi fouká do uší vítr, nebo jsem se zasnil při čtení vzkazu od psí slečny, … Nejhorší je to ráno, kdy je venku plno nových stop, které mě vedou dál a dál.  Silvie na mě volá, pak za mnou běží, chytne mě za obojek a láteří: Ty jeden sebestřednej knírači, koukej mazat domů, musím do práce!
Jenže já chci být co nejvíc venku. Miluju procházky na sídlišti a ve Stromovce, rád si hraju, když se k tomu někdo namane, a s pejskama, hlavně těma malýma, vycházím docela dobře.
Co se týče kníračů, s těmi je to trochu jiné, u nás na sídlišti je nás několik a máme se v merku. Jsme stejně velcí, ale jen já jsem černý. Nejdýl tu potkávám Bonyho: Je šedivý, prý pepř a sůl. Vím, že tenhle pepřák je stejně starý, jako já, bydlí jinde, takže se potkáváme jen občas, ale tváří se,jako by mu to tady patřilo. Když mě zahlídne, zpomalí, naježí se, důležitě označkuje nejbližší keřík, a pak u něj stojí a vrčí na mě. Já se taky naježím, vypnu prsa, nakráčím tam, přečůrám tu jeho značku a vrčím na něj. Párkrát jsme se spolu chytli, ale páníčkové nás okřikli. Dobrá, vyříkáme si to jindy. Protože tohle je Moje ulice a Můj vchod. Pche!
Naštěstí tu potkávám jednu krásnou černostříbřitou kníračí holku, jmenuje se Fíbí. Mám ji rád, vždycky se očicháme a někdy si hrajeme. Škoda, že nechodí ven tak často, jako já.
Nedávno sem začal chodit další knírač. Je celý bílý a jmenuje se  Sax. Potkali jsme se už několikrát, očichali se a já poznal, že je o dost mladší než já. Když mě zmerčí, naježí se, vyhodí značku a kouká, co já na to. Samozřejmě ho hned přeznačkuju, a pak na něj vrčím. On nikdy nevrčí, jen kouká, a chvíli tak stojíme a pozorujeme se. Vypadá to, že pochopil, že jsem tu doma a je to Moje ulice, tak jsem na něj dnes už tolik nevrčel. Ale jestli se tady objeví nějaký další knírač, chci, aby to byla holka.