Pan H., nájemce mého bytu, mě požádal o originál klíče od domu, výměnou za kopii, kterou mi přinese. Důvod jsem úplně nepochopila, ale když se večer zastavil, nový klíč jsme vyzkoušeli, a protože fungoval, přidala jsem si ho na svazek klíčů a ten původní jsem mu dala. Ještě jsme u vchodu trochu poklábosili a rozloučili se.
Vyjela jsem výtahem nahoru, a když se mi ani napotřetí nepodařilo odemknout byt, došlo mi, že mám dva klíče od domu, a žádný klíč od bytu. V tu ránu mi docvaklo, jak se to stalo: Klíč od domu i od bytu si byly podobné a já neměla brýle.
Na uvažování ovšem nebyl čas, musela jsem jednat, a to okamžitě a střelhbitě (jo, kdyby tak ke mně přiletěly sáňky!). Můj mobil byl za dveřmi, ke kterým jsem neměla přístup, a tak zbývala jediná možnost – chytit pana H. na parkovišti. Nejrychlejší by tam z pátého patra skočit, ale z chodby to nešlo. Letěla jsem dolů po schodech, hnala se ulicí …ale už jsem jen zahlédla zadní světla jeho auta v dálce na křižovatce.
Proklatě, mumlala jsem, a majíc na sobě jen džíny a svetr, klusala jsem zpátky do tepla, zatímco jsem přemýšlela co dál. Neměla jsem mobil, abych mohla telefonovat, ani kabát, rukavice, čepici nebo peníze, abych se za ním mohla v mrazivém večeru vydat. A hlavně – kam? Neznala jsem z hlavy jeho telefon ani adresu, jen jsem věděla, že bydlí s rodinou kus od nás ve vesnici za Prahou.
Nezbývalo, než zazvonit na sousedku a poprosit o pomoc. Otevřela mi rozespalá – právě uspala své nejmladší dítě. Omluvila jsem se, že ji přepadám v půl desáté večer a vysvětlila situaci. Pozvala mě dál a chvíli jsme přemýšlely, jak pana H. zkontaktovat. Když jsme ho nenašly na internetu, zkusily jsme seznam telefonních čísel v České republice. Majitele podle jména našly, jenže číslo telefonu nebylo veřejné, a stejně to dopadlo s jeho matkou a manželkou. V poslední chvíli mě napadlo se zeptat na adresu. Hurá, byla to ta vesnice za námi!
Co mě bude stát míň, uvažovala jsem nahlas. Taxík, který mě doveze tam a zpátky, nebo zámečník? Nejspíš to bude prašť jako uhoď a já to zaplatím, až se dostanu zpátky do bytu.
V tom jsem uslyšela, jak Karolína říká: Já tě tam zavezu.
Cože? Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
Jo, pojď, a půjč si tady z věšáku kabát, řekla. Bylo deset večer, když sedly do auta a Karolína zadala adresu do GPSky. Jely jsme beze slov, jen GPS ukazovala cestu. Za čtvrt hodiny jsme dorazily do potemnělé vesničky plné rodinných domů a vil utopených v zahradách, na ulici nikde nikdo, jen sem tam se ještě někde svítilo. Dům  stál uprostřed zahrady a nejevil známky života.  Bože, ať jsou doma, modlila jsem se, když jsem zvonila na zvonek u branky. Po chvíli se v přízemí rozsvítilo a ve dveřích se objevila stará paní v kabátě přes noční košili.
Co si přejete, zavolala.
Dobrý večer, já jsem Tichá. Moc se omlouvám, že ruším, potřebovala bych mluvit s panem H.
Co mu chcete?
Odvezl mi klíč od bytu.
On byl u vás v bytě?
Ano, ale to je váš byt, co ho pronajímáte.
Vy si chcete pronajmout náš byt?
Ne, já už v něm bydlím.
My jsme měli nějaké zájemce, ale už jsme ten byt pronajali.
Já vím, já už v něm bydlím.
Je mi líto, tak vám ho už nemůžeme pronajmout.
To jsem já, ten váš nájemce, zavolala jsem co nejsilněji.
To bych musela vědět, ten byt je totiž můj, odpověděla paní důstojně. Jak se jmenujete?
Já jsem Tichá, zařvala jsem.
Tak to jste vy, to jste měla říct rovnou. Ráda vás poznávám. Co vás k nám přivádí?
Váš syn dnes u mě byl a měnili jsme klíč od domu. Já mu místo něj dala omylem klíč od bytu a teď se nemůžu dostat dovnitř.
No to je ale dobré! Vy jste si zabouchla doma i telefon?
Ano, paní H., (a taky kabelku, peníze, klíče od auta, kabát, boty, čepici a rukavice, pomyslela jsem si). Proto jsem přijela, potřebovala bych vrátit ten klíč od bytu. Můžete prosím zavolat vašeho syna, aby mi ho přinesl?
Samozřejmě, paní Tichá, hned ho zavolám.
Pan H. přišel a jeho matka mu situaci krátce vysvětlila. Vlastně jsem starou paní obdivovala, jak uprostřed noci všechno rychle pochopila.
Muž vyjádřil lítost, jak se to celé zkomplikovalao, vyměnili jsme klíče, v přítmí bylo jedno, zda za originál či kopii. Celé to trvalo asi jednu minutu, načež  jsem skočila do auta ke Karolíně a uháněly jsme zpátky. V půl jedenácté jsme zaparkovaly, vyjely výtahem nahoru a já s tlukoucím srdcem šla odemknout byt. Šlo to! Z hloubi srdce jsem Karolíně poděkovala a s nesmírnou úlevou vešla dovnitř. Halina Pawlovská by na tomto místě přidala žertovné ponaučení, ale já na žádné nepřišla. Nedala jsem si ani sprchu a zcela vyčerpaná padla do postele.