Onoho rána jsme se u snídaně dohadovali, jak naložíme s posledním dnem dovolené v kanadském Torontu. Káva byla horká a čerstvá, koblihy studené a včerejší, venku pršelo. Přítel chtěl dorazit seznam pamětihodností uvedených v průvodci, ale já si chtěla od turistického maratonu odpočinout. Toronto jsme prochodili křížem krážem, viděli, jak teskně hučí Niagára,…  prostě zážitků na několik let. Pojď si dát aspoň jeden KLIDNÝ kanadský den- procházku, pár fotek, oběd, už se nechci za ničím honit, žadonila jsem. Jáchym na to, že že o kanadském dni slyší prvně, nejspíš to bude pěkná nuda. Radši by bral kanadskou noc nebo kanadské vtipy. Zážitků prý není nikdy dost, i dnešek bychom měli prožít tak, aby bylo na co vzpomínat. Mezitím přestalo pršet, a tak jsme  se dohodli na procházce k místnímu poledníku a k nejstarší kanadské univerzitě. Vzali jsme do pytlíku zbytek koblih a vyrazili. Kráčeli jsme nekonečným parkem, všude kanadské smrky a borovice. Když jsme je fotili, sbíhaly se k nám americké veverky a pózovaly před foťákem. Koblihy jim jely jedna radost. Vyfotili jsme se u  poledníku a zamířili k univerzitě.

Můžeme se tu rozhlédnout, požádali jsme olivrejovaného muže ve vrátnici. „Of course“, samozřejmě, řekl ochotně, a ještě dodal, „Enjoy“, ať se vám tu líbí.  Jen jsme vešli do areálu, už k nám mířila přátelská veverka. Kožíšek měla opelichaný, tipovali jsme, že to bude od častého hlazení studenty. Určitě je to maskot univerzity, a my se s ní vyfotíme. Po zkušenostech z parku jsme věděli, jak na ni. Jáchym vytáhl z ruksaku kus koblihy a přidřepl na zem: Vyfoť, jak mi bude žrát z ruky! Usmíval se do záběru, veverka se rozběhla … a místo do koblihy se mu zakousla do prstu. Jáááu, zařval Jáchym a mrskal rukou, aby ji setřásl. Avšak veverka byla zakousnutá jako pitbul, a točila se kolem prstu jako na kolotoči. Zahodila jsem foťák a běžela mu na pomoc. Veverka utekla, ale z rány mu valila krev, přiložený balíček papírových kapesníků jí ve chvilce vsákl snad dvě deci. Pospíchali jsme do vrátnice, aby nám pomohli zastavit krvácení.
Dávejte pozor, ať to tu neušpiníte, teče vám krev, mračil se na nás vrátný, a odháněl nás do přístěnku, kde byly věci na úklid. Je tam výlevka, do té si můžete krvácet, jak dlouho budete chtít! Nakonec přece jen  vytáhl lékárničku. Dezinfekce ani tlakový obvaz v ní nebyly, jen náplast, kterou ránu přelepil. Stejně už nekrvácela. Pak se nás zeptal, co se stalo.
„I was beaten by a squirrel,“ řekl Jáchym. Zmlátila mě veverka.
Vrátný zvedl obočí a zakuckal se smíchy.
„He was bitten by the squirrel“, ta veverka ho kousla, opravila jsem rychle. Nepřišlo mi to moc legrační: Setkání s krvelačnou veverkou člověka rozhodí, až udělá gramatickou chybu.
Ach tak, zvážněl vrátný. „I am sorry“, to je mi líto. A dodal, že veverky tu jsou něco jako krysy, obtížná zvířata, kterých se bohužel nedá zbavit. A krmit je vůbec není moudré! Což jsme už taky poznali. Běžte hned do nemocnice, rána by se mohla infikovat, naléhal a popsal nám cestu do nejbližšího špitálu.

Pěšky jsme tam byli za půl hodiny. Z recepce nás poslali na „Emergency“, urgentní příjem. Jáchym kňoural, že mu v ráně cuká. Recepční se zatvářil účastně, ale nejdřív chtěl vidět platné zdravotní pojištění. Jenže to zůstalo v hotelu, a tak musel Jáchym složit zálohu v hotovosti. Z předepsané částky se mu zatočila hlava – několik tisíc kanadských dolarů! Zaměstnanci si jeho zblednutí vyložili jako následek poranění, vsadili ho do pojízdného křesla a tryskem odvezli na ošetřovnu. Zdravotní sestra se ho vyptala co se mu stalo, pak na nemoci, které prodělal od dětství, na co byl kdy očkován, kdy si co zlomil a na co byl operován. Jestli trpí alergií, kdo v rodině na co stůně, případně na co již umřel, jestli on sám bere v poslední době nějaké léky a zda kouří. Když všechno zapsala, vyzvala ho, ať své zranění ukáže. Překvapilo ji, že jde jen o nevýznamnou ranku na prostředníčku. Ovšem když sundala náplast a umyla prst mýdlovou vodou, zkonstatovala, že je prokousnutý naskrz. Jáchym chtěl, aby mu ránu vymyla kysličníkem, ale řekla, že to musí rozhodnout doktor.
Ten dorazil se zpožděním, prý mu sem přivezli infarkt. „Yes“, ano, na urgentní příjem patří stavy mezi životem a smrtí stejně jako pokousání hlodavcem. Pak pokynul sestře, ať ránu vymyje peroxidem a píchne tetanovku. Měli jsme radost, že to je všechno – ale nebylo. Hlavní totiž bylo, jestli ta veverka neměla vzteklinu. Protože jestli ano, tak hrozí smrtelná nákaza a musí do nemocnice na očkování. A to tak, že „immediatelly“, ihned. A očkovat ho budou celý týden. Cože, vyděsil se přítel. Copak není nějaká jiná možnost?
„Of course“, zajisté, nejlepší bylo dotyčné zvíře chytit a poslat na vyšetření, jenže vám uteklo, opáčil doktor přátelsky.
To jsme tu krvelačnou bestii měli ještě chytat, rozčílil se přítel.Uklidňovala jsem ho, že takhle doslova to doktor nemyslel, a oba jsme se tiše modlili, ať všechno dobře dopadne. Protože kdyby Jáchym musel zůstat na očkování, nemohl by zítra odletět domů. Posadili nás zpátky do čekárny a lékař odešel zjistit, jak to vypadá se vzteklinou u místních veverek. Naše motlitby byly vyslyšeny – v okolí prý vzteklina už dlouho nebyla hlášena, zřejmě ji neměla ani naše vražedná veverka. Jáchym dostal recept na antibiotika a byl volný.

Když jsme vyšli z nemocnice, už se stmívalo. V lékárně jsme vyzvedli léky a v potravinách koupili šampaňské. Abychom nedráždili osud, škrtli jsme večerní program a zůstali v hotelovém pokoji. Oslavili jsme, že všechno dobře dopadlo a začali se těšit na zítřejší odlet. Jáchyma po šampaňském rána přestala bolet a zlepšila se mu nálada. Prohlásil, že je rád, že odletíme zítra hned ráno, protože další kanadský den už nechce zažít.