V půlce června uhodila vedra, předpověď na víkend hlásí pětatřicet stupňů, a tak všichni toužíme po jediném: vyrazit z města k vodě. Koronavirová opatření naštěstí opadla, v pátek odpoledne sednu do auta a vyrážím do penzionu na Vysočině u Velkého Dářka, abych strávila  víkend u jezera. Kolony na D11 a opravy silnic ve vesnicích mě sice zpomalí, ale nezastaví a v podvečer jsem na místě. Můj pokojík má střešní okno stíněné obřím javorem a je bezva. V restauraci si dám pivečko, něco malého k snědku a jdu obhlídnout okolí. K Dářku je to delší procházka, ale večerní koupání je super. Vracím se do penzionu,  griluje se tu prasátko a slétají se komáři za hudebního doprovodu Queenů. Miluju Queeny! Spát jdu před půlnocí, umazaná od hořčice, poštípaná, střešním oknem pozoruju hvězdy a jsem šťastná. Ráno v půl páté mě budí místní kohouti, když zavřu okno tak ztichnou, a já si dám ještě několik hodin zaslouženého spánku. Probudím se k deváté, dám si rychlou snídani, hodím na sebe plavky, popadnu deku, ručník a tašku s nezbytnostmi a spěchám k jezeru. Konečně u vody! Plavu, opaluju se na dece a pozoruju lidi, prohodím pár slov s rodinkou, co přijela s paddle boardem. Hlava rodiny prozradí, že bez prkna už nedají ani ránu, načež elegantně odpádluje do středu jezera. Jelikož je poledne, zajdu si na oběd do restaurace v kempu. Dám si polévku a špagety, jsou moc dobré, ale pak si připadám jako ten hroznýš boa z Malého prince, co se nemohl tři dny hýbat, aby vytrávil.Nevadí, mám přece čas. Vykutálím se z pod pergoly restaurace na deku a propadnu se do spánku. Najednou slyším: Chcete to zkusit?
Otevřu oči, nade mnou stojí muž s pádlem: Už jsme dojezdili, povídá: Napadlo mě, jestli si ten paddle board nechcete zkusit?
No, sice jsem se přecpala a potřebuju trávit jako hroznýš boa, ale moje vnitřní JÁ se nezaváhá a  vykřikne: Moc ráda!
Bleskem si namažu nos a ramena opalovacím krémem a  vrhám se do vody, potažmo na paddle board. Muž mi ho přidrží, přidá pár slov, jak se nepřevrátit a jak držet pádlo, vysvětlí, co je hruška a co list, a že ten list mám nořit do vody opačně než na kanoi. Absorbuju informace a vyplouvám v kleče na jezero. Je to jízda jako sen. Pádluju podle návodu, prkno mě poslouchá, jede tam, kam chci já… zažívám opravdovou radost.
Po projížďce vrátím prkno s díky jeho majiteli a hrdě vypínám prsa. Jsem vážně dobrá! Rodinka z prkna vypustí vzduch, sbalí ho do tašky a jsou pryč. Jdu se ještě několikrát proplávnout a pak se vydám zpátky do penzionu. Vyhládlo mi, a tak si k večeři dám něco vydatného, k tomu pivečko. Je mi skvěle! Se zapadajícím sluncem se jdu cournout po vesnici, čepují tam mimo jiné výbornou míchanou zmrzlinu.   Posedím na terase a v deset odpadnu ve svém pokoji. Kolem půlnoci mě probudí zvláštní zvuky, jako když tuze hučí větrák v koupelně. Chvíli to trvá, než se úplně probudím, ale protože hluk nepřestává, vydám se na chodbu a bloudím ode dveří ke dveřím, abych zjistila, odkud to vychází. Zabušila bych na dotyčného, ať si ten větrák vypne, takhle se nedá spát! Když se mi hluk nepodaří lokalizovat, jdu zpátky k sobě do pokoje, naštěstí už je klid. Znovu upadám do spánku, k ránu mě budí kohouti. Opět usínám a procitám v devět hodin. Rychlá snídaně, sbalit a hurá na pláž. Opakuju scénář z předchozí dne, akorát bez paddle boardu, jelikož jde ve sportovní půjčovně na dračku, na mě by se dostalo až po druhé odpoledne. To je ale pozdě, potřebuju odjet dřív, abych nepadla do kolony při návratu z víkendu. Tentokrát  pojedu jinudy,  říkám si, a zamířím na D1.
Zakrátko zjišťuju, že hezké zážitky musí být vykoupeny těmi opačnými: Čtyřicet kilometrů před Prahou se dálnice ucpala. Podaří se mi z ní sjet, projíždím lesem, při krátké zastávce najdu obrovský hřib kovář. Letos první hřib a hned takový úlovek, raduju se, a jedu k dalšímu exitu, abych se zařadila zpátky na D1. Jenže kolona trvá, je delší, než jsem si myslela. Auta postávají vlevo ve dvou pruzích před mostem nad Chocerady, kde se musí řadit do jednoho pruhu. Vpravo je sice široká zrekonstruovaná část, ale zatím zavřená. Rádio hlásí, že objížďky přes vesnice jsou ucpané, takže není jiná cesta. Popojíždím na jedničku, venku je třiatřicet, teplota v chladiči stoupá, už je na stovce. Auta se řadí do jediného pruhu, kolona míří přes most vzhůru do kopce. Je mi jasné, že to nedám, stala bych se přehřátým špuntem, za kterým by nikdo neprojel. A tak dobrovolně sjíždím na opravenou polovinu mostu. Stojí tu už chlápek s nablýskaným autem, má zvednutou kapotu, ačkoliv je jeho vůz zjevně mladší než můj. Prý se mu rozsvítila nějaká kontrolka a nemá odvahu … Jo, mně se taky rozsvítila, říkám. (Neprozradím už, že v mém letitém autě se už žádné kontrolky nerozsvěcejí. Musím sledovat měřáky a maléry předvídat). Bavíme se o naši autech, pak o všem možném. Po opravené straně kolem nás projedou hasiči, sanitka, jedno spěchající auto se zavěšenýma kolama, asi se vrací z dovolené… Když už si nemáme co říct, uvědomím si, že se žádný z projíždějících nevrátil. To znamená, že ta pravá strana je průjezdná! Snažím se chlápka pohnout k akci – voda v chladiči už vychladla- projedeme po mostě!  Ale on nechce. Počkáme, říká a v hlase má odevzdanost,  časem ta kolona opadne.
Je neděle odpoledne, aut bude přibývat, do večera to bude horší, namítám.
Ne, to musí časem opadnout, trvá na svém muž.
Podívejte, stojíme tu už hodinu, je půl pátý, třiatřicet stupňů, žádnej stín, vaří se mně hlava a lidi z víkendu se budou vracet víc a víc. Měli bychom jet, naléhám znovu.
Umm umm, udělá muž a mě se chce vřískat. Pak si uvědomím, že na něm nejsem závislá.
Tak já to zkusím sama, řeknu,  držte mi, prosím, palce.
Budu, řekne ochotně, a nadějně dodá. Třeba se potkáme u nějaké pumpy.
Ale já už nechci nikde zastavovat, křičí to ve mně, chci domů. Pomalu projíždím po uzavřené části mostu. Nacházím místo, kde se dá najet zpátky na dálnici, je ale zapáskované, nedaleko stojí odtahovka, právě naložila auto s poruchou. Nebojte, už to pojede, chlácholí mě Odtahováček. Chcete pomoct zpátky na dálnici? Vděčně kývnu. Jelikož má reflexní vestu, zastaví na vteřinu auta v malé rychlosti, a já  vklouznu na D1. Měl pravdu, auta jedou už nepřerušovaně. Díky díky díky! Do Prahy dorazím do hodiny, doma si dám sprchu, očistím hřiba (jelikož je to kovář, hraje přitom všemi barvami), udělám z něj smaženici a náležitě si ji vychutnám. Hřib je tak velký, že ho jím tři dny po sobě, k večeři i k snídani. Tohle je pomyslná třešnička na dortu víkendové cesty k vodě, říkám si. Dálniční frustrace je zapomenuta, naopak vzpomínky na Velké Dářko jsou stále jasné. Těším se na další horký víkend –  zase vyrazím k vodě!