Má-li člověk problém, jehož řešení vyžaduje trpělivost a výsledek je nejistý, je to těžké. Zvlášť pro mě, s mou netrpělivostí. Našeho malého knírače pokousal pitbul a navzdory antibiotikům, veterinářům i mé péči se jeho stav nelepšil, naopak, každý den to s ním bylo horší. Když to takhle šlo druhý týden, začala jsem z toho špatně spát, bála jsem se, aby to s ním nedopadlo špatně. Přece jen nebyl nejmladší, ale, jak jednou napsala Halina Pawlovská, právě starého psa nejvíc milujeme. Abych přišla na jiné myšlenky, napadlo mě vyrazit na výlet kousek za Prahu na Řípskou pouť, která se tam zrovna konala. Doprovázela mě kamarádka Lýdie, se kterou se znám od základky na maloměstě, i když teď bydlíme na opačných koncích Prahy, rády spolu někam vyrazíme.
Řípská pouť má dlouhou tradici a koná se na svatého Jiří, kterému je na vrcholku Řípu zasvěcený ne nějaký obyčejný kostelík, ale historická rotunda. Pouť s atrakcemi pořádají dvě místní vesnice, takže co se týče atrakcí, je to tu jako na Matějské, už z dálky bylo vidět Obří kolo, Extrémní houpačku, padesát metrů vysoký kolotoč, katapult a centrifugy, kolem Řípu lítaly vrtulníky zběsilé okružní lety, což ještě umocňovalo velikost této akce. Běžné parkoviště bylo beznadějně plné, a tak nás poslali nás na parkoviště záchytné – v poli, od pouti daleko, k Řípu blízko, i v neděli odpoledne tam bylo plno, ale ještě jsme se vešly. Buď ráda, že neprší, vyšlápneme si odtud pěkně na Říp, a pak druhou stranou sejdeme na pouť, plánovala Lýdie. 
Nevím, jak to bylo možné, ale naše cesta vedla přes hřbitov zvířecích miláčků. Hrobečky jeden vedle druhého, pejskové, kočičky, naleštěné náhrobní kameny, plyšáci, poslední sbohem… Zasáhlo mě to přímo do srdce, mé černé myšlenky se zhmotnily. Já nechci, aby můj pejsek umřel… ještě nepřišel jeho čas, rozbrečela jsem se. To víš, že ne, dostane se z toho, táhla mě pryč Lýdie a postrkovala po turistické značce směrem k Řípu. Svěží vítr a zubaté sluníčko zahnaly mé největší chmury, o další zlepšení nálady se postaral výstup po čedičové hornině. V půli kopce horkokrevná Lýdie prskala, že je úplně splavená, zatímco mně (zimomřivé) bylo tak akorát. Krátké přestávky s vyhlídkami na České středohoří, Prahu a vesničky pod námi a četba vlastivědných tabulí nám udělaly dobře a najednou jsme byly nahoře. Rotunda svatého Jiří nám připomněla staré časy, taky díky dějepisářce, která nás ji ve škole nutila kreslit do sešitu. Vešly jsme dovnitř a já v duchu přeříkala modlitbičku za mého maroda. Venku v bufetu jsme doplnily energii klobásou – a teď hurá na pouť! Cestou dolů po vybetonované cestě se z nás zase staly děti a vrhly se na všechno, co jsme si vysnily a co ke správné pouti patří: Zaručeně čerstvé v cukru obalované mandle. A langoše! A čínské nudle! Perníkové srdce domů, turecký med a cukrová vata pro nás teď hned! Projet se v autíčkách. A houpačka! (Řetízák jsme nedaly, na to jsme byly moc najezené). Na střelnici se mi podařilo vystřelit panenku, juchúúú! V peruánském stánku mi Lýdie zakoupila lapač snů, aby zaplašil mé noční můry (dík, seš skutečná kamarádka!). Když jsme skončily, heliport už byl mimo provoz. Nevadí, Říp obletíme za rok. Návrat k autu přes pole zesnulých zvířecí mazlíčků už nebolel, obhlížely jsme krásné náhrobky, dojemné i vtipné nápisy a položené hračky, a odjely nabité zážitky a v pohodě.

Má prosba k všemohoucímu zabrala –  náš milý malý knírač se uzdravil.