Ahoj, jelikož o mně byla řeč, dávám o sobě vědět. Jmenuju se Jeremy, jsem černý knírač a bydlím v paneláku na pražském sídlišti. Když jsem byl malý, bydlel jsem s mámou, strejdou a babičkou v domě se zahradou, u jedné staré paní. Jednou ale přišla mladá paní, chvilku si se mnou hrála, pak jsme spolu šli na procházku, a když jsme se vraceli, věděl jsem, že jsme si padli do oka. Pak mě vrátila k mámě, ale za chvilku se vrátila se starou paní, a já k nim hned běžel, protože jsem si myslel, že zase půjdeme ven. Stará paní mě ale vzala do náruče, něco mi šeptala a přitom měla slaný obličej, a pak mě donesla do auta té mladé paní. Prý se jmenuje Silvie a pojedeme spolu do Prahy. Seděl jsem vzadu na sedadle a koukal z okna, byla to moje první cesta autem. Měl jsem trochu strach, protože jsem nevěděl, co se bude dít, a večer jsem byl smutný, chyběla mi máma a ostatní knírači, které jsem měl vždycky kolem sebe. Ale měl jsem s sebou svého tygra, plyšového kamaráda, takže jsem nebyl úplně sám.
Na sídlišti jsem si brzo našel nové kamarády a kamarádky. Ema, to je mops, mě naučila senzačně chrochtat. Největší legrace je ale s jorkšírama, jako jsou kluci Čenda, Arnie a Max. S těma si ráno vždycky řeknem ahoj a pak značkujeme zábradlí u školy, takže když je zrovna nepotkám, poznám, jestli už tam byli nebo jsem tam první já. Arnie je nejrychlejší jorkšíří kluk v naší ulici. Čenda má vždycky dobrou náladu, v zimě nosí svetr, a když je sníh, válí v něm sudy. Max bydlí ve vedlejším vchodu a vždycky se na nás vytahuje se, ale pro mě je to miniMax, a vždycky ho přečůrám. No a pak je tu ještě Luky, co ho škrábnul přes oko retrívr, musel k veterináři, měsíc chodil s obvazem přes oko, žral antibiotika a nechtěl si hrát. Ale nakonec se z toho dostal a vidí úplně normálně, když nám hází míček, tak mi ho vždycky uzme. Jo, a ještě tu jsou jorkšíří holky, Míša  a Šarlotka, a taky Dirké, co nosí mašle a střídá účesy, jelikož její panička je kadeřnice. Včera jsem potkal novou psí holku s krásným jménem, jmenuje se Šeila. Je o hodně větší než já, protože je rhodéský ridgebak. Ale je moc fajn, hraje si se mnou a krásně voní. Snažím se chodit hodně ven, protože venku se pořád něco děje a je tam zábava, a můžu si tam hrát s kamarádama. Doma je to bohužel jiné. Přes den jsem strašně dlouho sám; Silvie je v práci, a tak zabíjím čas jak se dá – střídavě spím a hlídám, hlídám a spím. Ale i když se vrátí, pořád to není ono, protože naše smečka je fakt moc malá. Mám rád, když je doma víc lidí, co mi hážou něco k jídlu nebo mi hážou míček. Jenže Silvie to nestíhá. Dřív tady s ní byl Ota, což byl docela fajn člen naší smečky. Chodil se mnou ven a dělal báječné sendviče, které nechával na kraji stolu, a nevadilo mu, když jsem si občas nějaký vzal. Taky mi při večeři házel pod stůl kousky masa!  Po večeři mi někdy dával talíře na zem, abych si je vylízal. To bylo něco! Jenže Silvie byla naštvaná a s Oťasem se pohádali. Pak se ale hádali pořád, a Ota jednou odešel a už se nevrátil. A tak jsme spolu sami dva, a jak už jsem řekl, ve dvou mě to moc nebaví. Rád bych domů někoho, jako byl Ota, určitě by se mnou chodili víc ven a se Silvií by byla zase legrace. Při procházkách občas pozoruju chlapíky, které potkáme a pak se je snažím kontaktovat. Třeba jim něco odnesu, nebo jim skočím pod kolo, označkuju tašku, co si odložili vedle auta,… Nepochopili to, akorát měli řeči a Silvie mi vynadala.
Ale proč to všechno říkám. Mám Silvii rád a byl jsem smutný, když byla pryč a já byl dvě noci doma sám. Jsem moc rád, že teď je se mnou pořád doma. Ven chodím s Matesem od vedle a taky s jednou slečnou, co má čivaváka Othella (jednou ho vzala s sebou, ale trošku se mě bál). Spím pod ozdobeným stromečkem, co je na stole (býval i na zemi, ale Silvii vadilo, že jsem ho značkoval). A dostal jsem príma dárek, pískacího lišáka. Dá to práci, roztrhat ho na kousíčky, ale pracuju na tom. Hezký nový rok všem pejskům a jejich páníčkům! A prosím vás, nebouchejte venku ty petardy a rachejtle, nemám to rád.