Ve frontě přede mnou stál mladík, na sobě bundu s kapucí, naditý příruční batoh a trekové boty. Když odložil na pás obří zavazadlo, váha se zhoupla a ukázala třiadvacet kilo. Já měla letní šaty, baťůžek a kufřík na kolečkách ukázal deset kilo, a to jsem v něm měla všechno, co můžu na týdenní dovolené na ostrově v Atlantiku potřebovat. V letadle jsme dostali místa vedle sebe. Jmenoval se Erik, bylo mu třicet a byl smutný si, že letí sám. Na ostrově už párkrát byl a teď měli jet s přítelkyní, jenže se pohádali a ona zájezd zrušila. Zajímalo mě, proč sebou veze tak velký batoh. Protože je tam na dovolené i můj kamarád, plánuju s ním vysokohorskou turistiku a „mnoho dalšího“. A jaké plány máte vy, zeptal se mě. Přiznala jsem, že na tuhle dovolenou nemám žádný plán. Zájezd na ostrov mých snů jsem objevila na poslední chvíli, cena byla příznivá, tak jsem se sbalila a jedu. Erik se podivil, že sama. Když jsem neodpověděla, taktně dodal: Třeba tu potkáte nějaké spřátelené duše. Čekal nás docela dlouhý let a já zalitovala, že nemám nic ke čtení. Erik zalovil v batohu knížku a podal mi  knížku: Je docela zábavná, už jsem ji četl, řekl. Jmenovala se „Lituji, minuli jsme přistávací dráhu“ :a zachycovala hlášky pilotů a letušek v různých situacích, tak třeba: „V případě nenadálého poklesu tlaku si nasaďte kyslíkovou masku a zachovejte optimismus!“ Taková černo-humorná knížka o létání. Cesta s knížkou ubíhala, v okýnku se objevil Atlantický oceán, pak náš ostrov a šli jsme na přistání. Letadlo zakroužilo, ostře se naklonilo a začalo to s námi házet. Asi nějakej novej pilot, utrousila jsem přiškrceně. Hm, hm, udělal Erik, a natáhl se po pytlíku na zvracení. Nevím, zda se mnou souhlasil, nebo už měl v krku, vtiskla jsem se do sedadla a snažila se zapomenout na situace popisované v knížce. „U nás zažijete dvě přistání za cenu jednoho“,vybavila se mi jedna, když jsme po několika pokusech dosedli na přistávací dráhu. Nechtěl jsem vás děsit, pronesl Erik, když letadlo zastavilo, ale tohle letiště má osmou nejnebezpečnější letovou dráhu na světě: Je krátká, musí se překonat nárazový vítr z Atlantiku a vyhnout se vysokým horám, lítají sem jen piloti certifikovaní na tenhle ostrov. Byla jsem ráda, že se o informaci podělil až teď.

Autobusy nás rozvezly do hotelů. V tom našem jsme vystoupili čtyři: Erik, starší manželská dvojice a já. Erik měl objednané hotelové večeře a ostatní aktivity plánoval s kamarádem, manželé měli objednané auto, takže jediný člověk bez plánů jsem byla já. Ráno jsme se viděli u snídaně a všichni si sedli k jednomu stolu. Erik se moc netvářil – s přítelkyní se pohádali, a kamarád má s sebou desetiletého syna, což jeho zamýšlené aktivity dost limitovalo. Bavili jsme se, co budeme dnes dělat. Jeďte lanovkou do botanické zahrady, poradil mi Erik. Sám plánoval výlet autobusem na vzdálenou pláž. Manželé že si „dáchnou“ u bazénu, a do botanické se vydají odpoledne, dřív to prý nemá cenu. Při čekání na lanovku v mnohokrát zatočené frontě jsem pochopila, proč je to lepší odpoledne. Ale pohled na město a oceán ze stoupající kabinky mi to vynahradil, a v zahradě o pět set metrů výš jsem se cítila jako v tropickém ráji. Když jsem se ráje nabažila, sjela jsem dolů a potulovala se uličkami Starého města. Na radu Erika jsem si dala místní jídlo, chtěla jsem špíz, ale majitel bistra mi vychválil svou denní nabídku, a mým prvním jídlem na ostrově se tak stala dršťková..

Další den u snídaně: Erik se na pláži spálil, ujel mu poslední autobus, zkusil stopovat, ale nikdo ho nevzal, až po setmění si stopnul taxík. Nechtějte slyšet, kolik stál, řekl, aspoň že jsem stihl večeři, i když jen tak tak, za čtvrt hodiny zavírali. Manželé vypadali jako růžoví plameňáci – jelikož bylo pod mrakem, nenamazali se opalovacím krémem. Potykali jsme si. Erik se svěřil, že se s přítelkyní po telefonu dál hádají. Tak si ji zablokuj v telefonu, radili manželé. Jmenovali se Iva a Aleš a na další tři dny měli objednané auto. Nechtěla bys jet zítra s námi, nabídli mi. Dokázali byste odmítnout??? Naházela jsem do baťůžku své saky paky a zásoby na celý den, naskákali jsme do auta, naladili GPSku, a odstartovali maratón zážitků, které jsem si dopředu ani nedokázala představit. Vrátili jsme se pozdě večer a narazili na Erika, který šel z hotelové večeře. Vypadal zadumaně. Že by zase přítelkyně, mrkli jsme na sebe. Tentokrát byla příčina byla jiná: Kamarádův syn dostal neštovice, čímž padla plánovaná zítřejší hřebenovka a „mnoho dalšího“. To máš teda pech, pravili manželé účastně a navrhli Erikovi, ať se k nám zítra přidá. Tvář se mu vyjasnila. Jestli chcete, můžeme projít váš itinerář a případně po cestě přidat „ něco dalšího“, navrhl manželům. Ti ochotně usedli nad mapou s knižním i živým průvodcem a já začal tušit, že zítřek bude nabitý. Nemýlila jsem se, Erik vyplnil všechny „prostoje“, projezdili jsme ostrov, vystoupali na několik vyhlídek, dali kratší procházku, navštívili malebný skanzen, a odpoledne vyrazili tůru v „nenáročném terénu“. Byla dlouhá, a muži se rozhodli ujít celou trasu v rychlém tempu, ale my s Ivou tov půlce otočily, a že na ně počkáme v zahradní restauraci u parkoviště. V osm večer restaurace zavřela, parkoviště se vyprázdnilo, slunce zašlo za lesy, ochladilo se, a my si uvědomily, že naše mobily a bundy jsou v autě a klíčky od auta má Aleš. Naštěstí muži dorazili dřív, než nás mohla pokrýt jinovatka, a já měla radost, že jedeme domů. Avšak Erik naplánoval ještě „západ slunce v nejvyšším bodě ostrova“, prý to není daleko.Manželé byli pro a tak začal závod s časem. Cesta na vrcholy byla samá serpentina, slunce rychle klesalo, chvílemi jsme nedoufali, že se dostaneme na místo včas, ale, poháněni touhou a Alešovou nohou na plynu, dorazili jsme na vrchol těsně před slunce západem, a připojili jsme se ke dvacítce dalších diváků. Společně jsme sledovali, jak rudé slunce klesá za skalnaté dvoutisícovky, které se zbarvují červeně, postupně tmavnou a kolem se rozlévá růžové šero. Radost z mimořádného zážitku nám vydržela do auta, kde jsme okamžitě usnuli, až na Aleše, který nás bezpečně odřídil do hotelu. Jak to dokázal, nevím, ale když jsme v jedenáct večer vystupovali, bylo vidět, že má dost. Ale já s Erikem, občerstveni krátkým spánkem, jsme vyrazili do bistra, probrali dnešní zážitky, dali si večeři a „mnoho dalšího“. Z dalšího dne jsem se omluvila, abych dospala flám a utřídila si zážitky z posledních dvou dnů. Povalovala jsem se u bazénu, prohlížela si fotky a psala deník… a zároveň sledovala  snímky, které mi naše „rychlá rota“ posílala ze svého posledního výletu do vyprahlé části ostrova. Do hotelu dorazili před desátou, ale pro únavu s nimi nebyla řeč.

Poslední den jsem zašla na pláž, o které mi řekl Erik, a narazila tam na něj a jeho kamaráda se synem, co měl neštovice. Chlapci ho máčeli v oceánu, aby neštovice slezly, a zítra mohl bez omezení odletět domů. Erik esemeskoval s přítelkyní a vypadal spokojeně. Večer jsme šli spolu zašli do restuarace na večeři a nad špízy a stejky s místním vínem probírali své zážitky – všechny přebil nájezd ještěrek na Ivu v polopoušti! Na letišti jsme napjatě sledovali, jak to bude s odletem. Letadlo přiletělo podle plánu, přistání bylo klidné, a stevard slíbil, že i odlet bude hladký. Opravdu, skoro jsem si nevšimla, že už letíme. Většina pasažérů to „zalomila“, ale mně se nechtělo spát a probírala jsem se vtipnými hláškami, některé jsem už znala nazpaměť: „Vaše plovací vesta je vybavena rozkošnou lampičkou na čtení, která se automaticky rozsvěcí pro kontaktu s vodou, jakož i vábničkou na žraloky. Nebo: Dámy a pánové, toto není nic jiného, než řízený pád“. V našem případě to ovšem neplatilo, doletěli jsme v pořádku. Hezky jsme se za ten týden spřátelili, a tak jsme se při loučení v příletové hale domlouvali, že příště můžeme zase vyrazit někam společně. I když nevím, jestli nám Erika jeho přítelkyně půjčí, hned si ho odvedla do auta, a určitě ho čekalo „mnoho dalšího“. My ostatní se rozjeli do svých domovů, ale srdcem jsme zůstali dál na Madeiře.