Od března letošního roku žiju stejně jako ostatní „Pražáci“podle nouzových pravidel. Po týdnu, kdy se v našem „venkovním“ životě zabydlely obličejové roušky, moje jízda do práce vypadá následovně: Autobusem tři zastávky na metro, metrem na Pavlák a odtud tramvají dvě zastávky na Karlák. U vstupu do metra na konečné je štos deníku Metro, bereme si ho sami. Seniorka, která ho vždycky vydávala, tu je, má rukavice a roušku, a výtisky už nepodává do ruky. Na nástupišti metra je nás asi deset, každý zaplujeme do jiného vagónu. I když cestou lidí přibývá, každý si spořádaně drží rozestupy od ostatních. V přestupních stanicích Florenc, Hlavním nádraží a Muzeum lidi přistupují a ve vagonech to houstne. Naštěstí jsem už na Pavláku a vystupuju. Na turniketu je připevněná desinfekce, kterou lidé bez rukavic ochotně využívají. Stánky v podchodu úplně nezmizely- jeden nabízí antibakteriální mýdlo, druhý konopnou kosmetiku, která „uleví od potíží“. Kéž by ulevila i od koronavirové epidemie! Stánek s teplými koláčky funguje normálně, prodejci mají na obličeji v té době nedostatkové obličejové roušky a rukavice (kde je tak asi sehnali?). V tramvaji je lidí málo, což je fajn, všichni sedíme, takže se nemusíme držet tyčí a madel, a po očku sledujeme, zda se někdo nepřibližuje. Vypadá to, že žádný problém nehrozí. V práci jedeme na omezený režim, s klienty si voláme, práce z domova bohužel nepřipadá v úvahu. Když práce skončí, vracím se na Pavlák pěšky, stoupám postranními uličkami do kopce skoro půl hodiny. Metro je poloprázdné, všichni máme přikrytý nos i ústa rouškami, jak velí nápisy, nikdo se s nikým nebaví. Mizernou náladu ukončí přistoupivší mladík v plynové masce – na zarouškovaných tvářích vyloudí neviditelné úsměvy naznačené očima. Hoch se tváří, že je v pohodě. Cha cha, jako gymnazisti jsme taky vymýšleli recese v dopravních prostředcích a pak se bavili pohledy pohoršených cestujících! Vystupuju s dobrou náladou a jdu od metra domů pěšky. Cesta z práce se mi prodloužila o hodinu, ale svítí sluníčko a já jsem ráda, že se projdu a „vyvětrám si hlavu“.
Omezení z důvodu neviditelné infekce a nutnost ochrany mění naše soužití, vztahy i způsob života. Z toho, co vidím kolem je ale i hodně pozitivního: větší odpovědnost za sebe, solidarita, ochrana seniorů a, díky nucenému pobytu dětí doma, i návrat k rodinnému životu. V naší čtvrti, potažmo sídlišti se od pozvolných uvolnění opatření lidi chodí daleko víc „na vzduch“ než dřív: jdou se jen tak projít po ulici, nebo zajdou s dětmi na sportoviště, hřiště, houpačky a taky do lesoparku, který je vzdálený pár kilometrů, na kole nebo na in-line bruslích jste tam coby dup. Je teď hodně v kurzu, lidí spousta, užívají si kolo, procházky, venkovní sporty, nebo si děti jen tak hrají na prolézačkách. Ještě nikdy dřív jsem venku neviděla tolik lidí věnujících se svým dětem! Což je velice pozitivní. Ani měto moc nepřekvapuje, jelikož z přísloví Kdo hledá najde, vyplývá, že kdo hledá na současné době pozitiva, nějaká najde. A když k tomu přidá kapku optimismu… Optimismus je dobrá věc, i kdyby se k němu člověk musel přinutit. (I když – víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a realistou? Optimista vidí světlo na konci tunelu, zatímco realista vidí světla přijíždějícího rychlíku.) Když přičteme náš národní smysl pro humor, přizpůsobivost a odhodlání, věřím, že jsme na dobré cestě a nakonec všechno dobře dopadne.
Článek