Je srpen, za týden mě čeká dovolená. Kam to bude? Jasně, že k moři, vždyť se na to těším celý rok. Pošilhávám po Francii. Jenže u Atlantiku prší, a zájezdy na Azurové pobřeží jsou vyprodané. Ale co, stejně je tam vedro. I když… v předpovědích počasí je nejchladněji v Nice. Tedy, nejchladněji není to správné slovo, řekněme, že teploty nejsou vyšší než v Praze, nějakých 29 až 32 stupňů. Nice je velké asi jako Brno, ale je u moře, a má předlouhou městskou pláž. U vody bude pocitová teplota určitě nižší! Taky jsem si vzpomněla na spolužáka z gymnázia, který se pochlubil, že si koupil v Nice byt, prý ho můžu navštívit.
Ahoj Cyrile, sonduju smskou, chtěla bych přijet na týden do Nice. Mohla bych se u tebe ubytovat?
Ahoj, to je náhoda, zrovna jsem do Nice přiletěl na jazykový týdenní kurz, odpověděl. V bytě mám ale nájemníky. Přikládá fotky bytu.
Hezkej, odpovídám (a závidím). Jestli správně chápu, bydlíš jinde. Máš tip na ubytování pro mě?
Objednej si kurz, jazyková agentura nabízí ubytování v rodinách. Já mám intenzivní kurz od rána do večera. Přikládá link na jazykovku .
Hned tam píšu, kurz francouzštiny by se mi hodil, jelikož jsem věčná studentka tohoto jazyka. Odpovídají obratem: Mají plno až do konce prázdnin.
Cyrile, píšu mu, když budu v Nice, můžeme se někdy kvečeru sejít?
Promiň, ale můj intenzivní kurz je od rána do včera, a pak tu mám Sophii, takže večer to nepůjde.
Dovídám se, že Sophie je jeho přítelkyně a učitelka francouzštiny. Přikládá foto. Hezká. Aha.
Zpátky k mé vysněné dovolené: Ještě ten den jsem koupila letenku, zarezervovala pokoj v hotelu, a rozhodla se, že v Nice budu mluvit jen francouzsky: Bude to můj individuální jazykový kurz.
Příležitost ke konverzaci dostávám hned na letišti- můj internet v mobilu nefunguje. V informacích mi poradí dopravní spojení do hotelu, a jak si opatřit kartu MHD. V tramvaji se dám do řeči s blondýnkou s obřím zavazadlem. Jmenuje se Suzanne a přijela do Nice na dva týdny na kurz francouzštiny. Vystoupíme na stejné zastávce a táhneme bok po boku své saky rozpálenou ulicí, až se naše cesty rozdělí. Hledám svou adresu, ochotný kolemjdoucí mi poradí, prý je to kousek. Je to spíš kus…Ulice je dlouhá a vedro je spalující, naštěstí jsou po cestě bistra se zastřešenými zahrádkami, chlazená mlhovými větráky. Neodolám, dám si deci Rosé a výběr ze sýrů a dochází mi, že jsem ve Francii. Popojdu dál a, voilá, už jsem u hotelu. Je třípatrový (plus přízemí), klasický jako z detektivek s Herculem Poirotem, vysoká francouzská okna, žaluzie, strmá schodiště kryté kobercem, s mezipatry, navíc s klimatizací …a bez výtahu. Po krátké diskuzi s recepční získám pokoj ve druhém patře namísto třetího, hurá! Pokojík je malý a přívětivý, v minimalistické podobě je tu všechno, co budu při svém krátkém pobytu potřebovat. Převléknu se do plavek, nechám si poradit kudy na pláž (dvě zastávky tramvají nebo 15minut pěšky) a vyrážím ven. Tak jako má Praha svůj Václavák a Barcelona Ramblu, tady je centrem města obrovské náměstí Masséna, s krásnou moderní fontánou a přilehlými parky. Projdu Starým městem kolem Opery, jejíž vchod ústí na promenádu na břehu mořském, a, voilá, už jsem na pláži. Je oblázková, takže to trochu tlačí, ale čistá, a moře taky, krásně se mi plave. Všude na pláži jsou sprchy a voda z nich je příjemně osvěžující. Vyplavu se a pak bloumám po Starém městě, na osvěžení si dám místní placku Soccu a pivo. Odpoledne je horké ale chládek je na dosah, v obchodech nebo tramvajích, kde klimatizaci neruší žádná otevřená okénka. Nedaleko hotelu si v bistru dám večeři -zeleninový salát s něčím, píše se to“ péche“, těším se, že „péche“ bude ryba, a ona je to nakonec broskev! Inu, další důkaz, že moje francouzština potřebuje trénink. Usínám šťastná, že jsem tam, kde jsem chtěla být a těším se, co mi další dny přinesou. Jo, a zítra zavolám svému telefonickému poskytovateli, ať mi zařídí roaming.
Další dny mě čekají mě samé příjemné věci: Snídaně v kavárně, pláž, moře, památky. Na východním konci pláže se tyčí skalnatý kopec, porostlý piniemi, s troskami hradu, je to prvopočátek osídlení Nice. Pomalu stoupám pod piniemi až na samý vrchol kopce, je odtud slyšet harmonika. Tu melodii znám, je tak milá a blízká… Smetanova Vltava! Harmonikář je starší, hezky oblečený pán. Krásně jste to hrál, přitočím se k němu s odměnou. Dáme se do řeči, dovídám se, že jeho rodiče utekli z Maďarska před válkou, v Nice se seznámili, usadili, on tu žije celý život, a harmonikou si přivydělává v důchodu. Chodím sem mezi lidi na pár hodin párkrát týdně, to víte, vedro, zasměje se a udělá legrační grimasu, jak to umí jen Francouzi. Ptám se, kdy je to tu nejhezčí. Na podzim odpoví bez váhání, a ukáže na lesnaté kopce za městem, tehdy jsou krásně barevné a je tu příjemně. Nechávám harmonikáře pracovat, a jdu se zchladit k umělému vodopádu. Když sejdu zpátky k pláži, je mi blaze.
Kromě blahých aktivit mě však zaměstnává i jedna další, a to kontakt s mým telefonním poskytovatelem. Znáte to: Zavoláte, narazíte na automat, a pak – stiskněte jedničku, dvojku, trojku nebo hvězdičku, na konci se s vámi rozloučí, eventuálně ať navštívíte jejich webovou stránku. Což bez přístupu na internet nedokážu. Zázrakem se mi nakonec podaří polapit „živého“ telefonického asistenta. Dá mi pár instrukcí a poradí zadat francouzského operátor manuálně, ať si vyberu z možností v nabídce svého telefonu.
Večer mám sraz se Suzanne, dává k dobrému své zážitky z kurzu. Přestávky, které jako by vypadly z Mikulášových patálií. Popíšu jí Cyrila, nepotkala ho náhodou? Ne, nikoho takového tma neviděla. Procházíme se po pobřeží a zajdeme na skleničku do přístavu. Po cestě míjíme barevný kachlový obrázek, je na něm průčelí přístavu z 19.století, kdy tu stála továrna. Teď ji nahradily kavárny a hotely, turistické lodě, obhlížíme soukromou jachtu se čtyřmi palubami, bazénem, vířivkou a malým člunem, která tu kotví, a posádka hraje na palubě karty. Vracíme se na osvětlenou Anglickou promenádu, na které září osvětlené hotely. Večer jdu spát plná zážitků, internet stále nejde.
Další dny vždy po snídani věnuju nějaký čas zprovoznění roamingu. Od asistentů získávám další přibližovadla k manuálnímu vyladění. Zadám co mi řekli, nechám telefon pracovat a jdu na pláž. Když je největší vedro, jdu se podívat po obchodech. Co se týče oblečení, mám to marné. Francouzky se s šarmem zřejmě narodily a velikost S, kterou běžně nosím, je tady o dost menší – přes boky ani přes břicho mi nic není. Zahanbeně vracím troje šaty, které jsem si zkoušela a odcházím s mindrákem. O to raději se kvečeru na pláži nořím se do vln, kde se cítím dokonalá i se svými přebytky. V pátek se Suzanne zajdeme na večeři do bistra nedaleko hotelu. Večeře je výborná, víno taky, a navíc jsou tam dva kytaristi, co hrají světové hity jako Simon a Garfunkel. Návštěvníci si je natáčejí na mobil, a Suzane málem ukápne slzička. Tenhle večer vážně neměl chybu, taky proto, že můj roaming konečně naskočil. Okamžitě se na mě vyhrnula lavina zpráv z Facebooku, Whatsup, smsky a emaily. Uf, jestli mi nebylo líp bez nich! Ale hlavně jsem v klidu, že moje elektronická letenka je dostupná! Den před odjezdem zpomaluju, odpočívám, nakupuju suvenýry, mýdla z Nice jsou stejně voňavá a krásná jako ta vyhlášená z Marseille.
V neděli dopoledne mě čeká cesta domů. Posnídám v oblíbené kavárně, nastoupím do tramvaje, vystoupím s česky mluvícím hloučkem, vyjedu do odletové haly a… Můj let do Prahy na tabuli odletů není. U přepážky zjistím, že jsem dorazila na jiný terminál, než mám na letence. Moje časová rezerva padne na přejezd z Terminálu 1 do Terminálu 2, a pak už je průběh standardní. V letadle se usadím na místo, lelkuju, když tu mě míjí můj spolužák. Vypadá unaveně. Ahoj, Cyrile, jak se máš? Odpoví jednou větou a pokračuje dál do letadla. Napadá mě, že mu to myslí už jen „ve francouzštině“. I když, i já jsem se tu nakonec docela hezky rozmluvila.
Žloutkové věnečky
Žloutkové věnečky mám moc ráda. V naší rodině je umí upéct nejlíp teta Lidka z Brna. Před lety jich mamince vyrobila k jubileu dvě krabice a ještě teď si pamatuju, jak krásně voněly rumem a doslova se rozplývaly na jazyku. Protože jejich cena v cukrárnách stoupá, chtěla bych se tyhle malé lahodné krucánky naučit. Už jsem to jednou doma zkusila, s tetou Lidkou jsem konzultovala po telefonu, měla jsem radost, jak mi to jde, ale krém se mi zdál moc hustý, a tak jsem do něj, ještě teplého, přilila mléko z lednice a krém se srazil. Nevypadalo to hezky, ale kdyby se jedly po tmě nebo se zavřenýma očima, tak by se to nepoznalo. Abych neudělala další hloupou chybu, domluvila jsem se s tetou, že ji navštívím a přitom spolu jednu várku žloutkových věnečků upečeme. Navzdory tomu, že vyučovala matematiku, fyziku a deskriptivu, je Lidka vtipná, sbírá citáty a recepty zná z hlavy. Taky má hodně přátel, a společenský ruch neutuchá, ani když jste u ní na návštěvě.
Dorazila jsem k ní, přivezla ingredience, daly jsme si kafe, a k tomu koláčky, co včera upekla její sousedka. Po společenské fázi jsem se vrhla do kuchyně: Odpalované těsto jsem zvládla bez problému, jelikož jsem se koukala v neděli na Pepu Maršálka. Pečení v troubě jsem taky zvládla (12 minut neotvírat!), věnečky po vychladnutí rozřízla podle Lidčiných instrukcí, a den jsem skončila s pochvalou.
Druhý den ráno je na stole nachystáno vše potřebné pro výrobu krému. Koukám, že místo obvyklé odměrky na mléko tam Lidka dala nějaká hejblátka, vypadají jako naběračky na zmrzlinové kopečky a různých průměrech. Ty odměrky jsou moc praktické, říká, každá má jiný obsah, ta největší 125ml, ta menší 100 ml a tak dál. Do hrnce odměř osminu, to jsou čtyři velké odměrky, a z nich odměř dvě menší do tohohle hrnku , to je pětina, a v tom rozpustíš pudink, velí teta a já se chápu iniciativy. V kuchyni je rušno: Z rádia mluví tetin oblíbený moderátor , se kterým teta polemizuje , do toho jí zazvoní telefon, volá kamarádka: Mám tu neteř, pečeme spolu žloutkové věnečky, pochlubí se teta a chvíli probírají nějaké záležitosti.
Já zatím liju odměrky podle instrukcí do hrnce i do hrnku, v míchám pudink , v hrnci svařím mléko, přidám obsah hrnku a míchám, míchám…Jde to čím dál víc ztuha, vždyť ten pudink vůbec nejde umíchat, vařečka v něm úplně stojí!
Vy mladí nic nevydržíte, bere mi teta vařečku z ruky, ukaž. Po chvilce uznává, že je krém opravdu nějak moc hustý. Dala´s tam ty odměrky, jak jsem ti říkala, ujišťuje se. No jasně, odpovím přesvědčeně. Dovaříme, puding dáme vystydnout… a v mezičase teta svými odměrkami hbitě odměří, kolik mléka zbylo v krabici. Vždyť ty jsi dala do hrnce jen 450ml místo té osminky!
Nejspíš mě popletly ty různé odměrky, připouštím.
No nic, konstatuje teta, jedeme dál. Přidej do pudinku žloutky. Přidávám příslušný počet žloutků, míchám a chladím směs ve vodní lázni až na pokojovou teplotu.
Volá další tetina kamarádka a dozvídá se, že jsme uprostřed tvorby žloutkových věnečků a teta jí zavolá, až bude hotovo.
Rádio je vypnuté, v kuchyni na chvíli zavládne ticho. Jsem ráda, že nikdo netelefonuje, potřebuju se soustředit, abych zase něco neprovedla.
Na řadu přichází mechanická fáze výroby. „Hop, cvalíku, zapni svaly“, osloví Lidka svého kuchyňského robota, když ho zapíná do zásuvky. Napadá mě, že ten bude svaly určitě potřebovat – hmota je tuhá jako žádná druhá a ještě se má do ní zamíchat máslo. Cvalík to však zvládá v pohodě, i když z počátku při vysoké rychlosti krém trochu lítá kolem. Můžeš za to ty, vždyť víš, jak působí odstředivá síla, směje se Lidka.
Robot míchá asi půlhodiny, výsledek vypadá hladce, jsem moc ráda, že je krém hotový. Pllním jím plátěný pytlík a stříkám ho na půlky věnečků. Koukám, že ho v hrnci ještě dost zbylo?
Dáváš ho tam málo, přiblíží oči k věnečkům Lidka, to bys hosty moc neuctila. Dej tam krému dvakrát, ne, třikrát tolik! Zdá se mi to moc, ale když pak věnečky přiklopím, vidím, že měla pravdu. Jsou fakt povedené, nadýchané, žloutkový krém v nich doslova září. Uvaříme si kafe a dáme si hned každá dva. Chutnají skvěle! Proč mám ale pocit, že jim něco chybí? Podíváme se s tetou na sebe, už vím. A vidím, že ona ví taky.
Zapomněly jsme tam dát rum, utrousí Lidka, nevadí, chybami se přece člověk učí! Než se stihnu nadějně pousmát, dodá ještě: A chyba spáchaná za novou chybu ručí.
Takže mám jasno. Jaká chyba se mi vloudí do výroby věnečků příště?
To teď neřeš. Podívej, vyrobily jsme nealkoholickou verzi, no není to pěkné?
Dávám jí za pravdu.
A prosím tě, můžeš věnovat pár věnečků sousedce, abych jí oplatila ty koláčky?
Jasně, říkám potěšeně. Teta věnečky naklade na talíř a jde je předat.
Když se začtvrté hodiny vrátí, volá jí další kamarádka – dovídá se, že jsme dělaly žloutkové věnečky, šlo to jak po másle a „neteři se moc povedly“!
Jsem poctěna, aspoň pro tuto chvíli. Až budu příště chystat ingredience, vypnu rádio i telefon a jako první ingredienci si nachystám rum.
Ostrava!!!
Mám kamarádku, co bydlí v Ostravě. Občas zajede do Prahy, sejdeme se, probíráme život, a ona sem tam utrousí, tohle v Ostravě máme taky, nebo, tohle máme jinak. Čímž vybudila moji zvědavost: Jaká ta Ostrava vlastně? Mají to tam „fajne“? (Kdo by neznal Rudu z Ostravy!).
Tak se přijeď se podívat, provedu tě, navrhla Mayda. Co bys chtěla vidět?
Nějaká typická místa – určitě Stodolní ulici, posedět v pěkné kavárně, navštívit Divadlo Mír (miluju Tři tygry a ráda bych je viděla naživo), no a nějaký ten pohyb.
Tak jo, řekla Mayda, viděla bych to takhle: Historické centrum města, kavárna, Halda Ema, Stodolní, hrad, důl Landek a Ocelárny ve Vítkovicích. Chceš pohyb? Budeme chodit pěšky, vem´si dobré boty.
Maydo, program vypadá zajímavě, ale když jedu do města, tak na haldu a do oceláren snad nemusím, namítla jsem.
Kdo nebyl na haldě, ten v Ostravě nebyl. A ocelárny, i když jsou zavřené, jsou součástí ostravské historie, navíc je tam zajímavá architektura z červených cihel, odpověděla nekompromisně kamarádka. Jelikož vystudovala metalurgii a je docentkou přes tepelné ovlivňování kovů a nabídla mi ubytování, neměla jsem na vybranou. OK, vylezu na haldu a juknu do ocelového města, souhlasila jsem, ač neochotně.
V pátek přijíždím vlakem do Ostravy, z nádraží jedeme tyrkysovou tramvají a vystoupíme… na zastávce Stodolní. Ale jen proto, že Mayda nedaleko bydlí. Stodolní je přes den mrtvá, tam se chodí večer, teď ti ukážu naše centrum, řekne a odklání mě na radnici. Impozantní funkcionalistická budova zabírá celou třetinu obřího náměstí, její přes osmdesát metrů vysoká věž z mědi a oceli je prý nejvyšší v Evropě. Z vyhlídky nahoře koukáme na všechny strany, město pod námi je čisté a zelené, s pravidelným půdorysem, ale na rozdíl běžných měst má něco navíc – důlní věže: To je důl Jindřich, tanhle je Michal, tamto Landek, a další ukazuje Mayda věže, jejichž obdobu znám z filmů o Vinnetouovi (i když tam se těžila nafta). Tamhle vepředu vidíš doly a ocelárny Vítkovice, takzvaný DOV. Ocelové město ve městě, napadá mě. V dálce se modrají hory, Jeseníky a jejich nejvyšší hora Praděd. Přejdeme na druhou stranu, pod námi teče řeka Ostravice, která rozděluje Ostravu na část moravskou a slezskou, ve které se uprostřed zelené vegetace zvedá cihlově červená hora. To je Ema, tam teď půjdeme, řekne Mayda.
Po cestě se zastavujeme v kavárně divadla Jiřího Myrona. Moc fajne posezení, zákusky i káva, krásná funkcionalistická stavba –jak divadlo, tak kavárna, a paní kavárnice svým stylem k tomu taky ladí.
K haldě Ema popojedeme, což je dobře, jelikož následuje pořádný výšlap. Nevím, jestli jsem to měla čekat, ale je to fakt krpál. Hlušina se sem prý navážela tak dlouho, dokud na ni dokázala vyjet auta. Na haldě je příroda nastartovaná snad o měsíc napřed, tráva, kytky, zelené stromy. Teplo způsobují vyvěrající důlní plyny, a kontrolovaný požár v hloubi haldy, což kontroluje důlní organizace a zajišťuje plynům výpustě. Místa jsou ohraničená ostnatým drátem a cedulemi s lebkou a zkříženými hnáty, která varují před smrtelným rizikem z nadýchání jedovatých plynů. Napadne mě, že takové výletní místo by v Praze nebylo možné, lidi by určitě měli problém takový zákaz respektovat. Jenže v Ostravě, kde se riziko závalů a otrav metanem pod zemí stalo součástí života pracujících, to dává smysl. Zdá se, že místní lidi to nijak neruší ve volnočasových aktivitách, potkáváme tu pobíhající sportovce, aktivní rodinky venčící psy a děti, milence, co sem zašli na procházku. Posadí se na lavičce, pokochají výhledem na městské panorama a hory na obzoru a je jim fajn. Takový ostravský Petřín. Až na to, že výšlap na Emu je určitě daleko strmější. Odměnou za námahu je nám krásný výhled na Ostravu, společná fotka a teplo, které v sychravém dni potěší.
Scházíme dolů a jdeme se projít kolem Ostravice. Je tu hezky upravená stezka, lavičky a další sezení, pár příjemných barů. Vítej v Malé Kodani, usmívá se kamarádka a vede mě do jednoho z nich. Dáváme si pivo a sendvič, DJ ladí muziku. Je mi krásně, jenže najednou na mě padne únava. Nedá se nic dělat, v nejlepším musím přestat, návštěvu Stodolní dáme zítra. Jdeme domů, kde usínám uprostřed debaty, která by mě normálně určitě zajímala, a propadám se do snu jako do hlubokého dolu.
Pokračování
Kwak
Když jsem se přestěhovala do jiné části Prahy, začala jsem jezdit tramvají. Při cestě do práce jsem okolí moc nevnímala, ale cestou zpátky jsem si všimla na jednom domě nápisu „Kwak“. Někdo by po něm nevšímavě sklouzl očima, někdo by nad tím slovem možná zapřemýšlel, ale mě doslova nakopl. Tohle na první pohled žabí citoslovce je totiž název jednoho z výborných belgických piv, známého ve světě asi tak jako naše Plzeň. Když jsme byli v Belgii, samozřejmě jsme si ho dali. Byla to veselá událost, protože se pilo ze zvláštní sklenice. Že by dorazilo do Prahy? Jak jsem tak jezdila tramvají kolem, otazník ve mně rostl –jak to vevnitř vypadá, mají tam to pivo, nebo co teda? Řekla jsem o tom několika svým známým, ale nezaujalo je to natolik, aby se mnou šli Kwak prozkoumat. A tak jsem jednou cestou práce, venku plískanice, vystoupila z tramvaje, a vydala se za tím nápisem.
Vstupovala jsem s napjatým očekáváním, podobnému tomu v mých pěti letech, když do našeho městečka přijela maringotka, která slibovala terária s plazy, gekony a pavouky. Rodiče mě tam nechtěli vzít, a tak jsem tajně rozbila prasátko, vzala si pět korun na vstupné, našim řekla, že si jdu hrát ven, a pak s bušícím srdcem stála v dešti před tím pojízdným teráriem čekala, až mě pustí dovnitř.
Kwak byl pochopitelně větší než maringotka, ale zas tak velký nebyl. Ze stropu s podloubím visel železný koš a velký lustr se svíčkami, jehož decentní osvětlení vrhalo světlo na stěny s pivotékou a obrázky s motivy starých belgických pivovarů. O prostor se v místnosti dělilo asi padesát míst k sezení a bar. Takže ano, byla to belgická pivnice. Na baru bylo přes patnáct píp, nad každou název čepovaného piva, kolik má alkoholu a cena, a nad tím zavěšené vyleštěné sklenice. Zaujalo mě, že byly naprosto různé. Obsluhu zajišťovali dva mladíci, kteří byli za barem nebo se v sále věnovali klientům. Atmosféra tu byla hmatatelně vlídná. Jeden z nich se ke mně vydal.
Vybrala jste si, usmál se na mě.
Jsem tu poprvé, tak se musím nejdřív trochu zorientovat. Můžete mi o vašich pivech něco povědět a pomoct mi vybrat?
Mladík dotaz uvítal a hned mě informoval, že bar se jmenuje po pivu KWAK z belgického pivovaru, a tomuto vynikajícímu pivu v jedinečné sklenici ve tvaru baňky v dřevěném držáku je také zasvěcen. Můžu tu ochutnat další belgická piva až z osmnácti píp a dalších sto druhů mají v láhvi. Kdybych chtěla něco k zakousnutí, není problém.
Samozřejmě jsem si dala Kwak. Dostala jsem ho v typické sklenici s podtáckem, na kterém byla vypsaná historie piva i téhle zvláštní sklenice. To bylo tak. Když v Evropě vládl Napoleon, zakázal vozkům opouštět jejich vozy a chodit po hospodách. Jenže jak měli uhasit žízeň? Hospodský z De Hoornu zákon obešel, jelikož vynalezl sklenici ve stojanu, která se dala zavěsit na vůz tažený koňmi, bez toho aby se z ní při drncání pivo vylilo. A tak se Pauwel Kwak , geniální a a vtipný výrobce rychlého občerstvení, tedy originálního piva a ikonické sklenice, stal nesmrtelným.
Při placení mě napadlo se zeptat, na co je u stropu ten železný koš. Byl to zásah do černého.
Dozvěděla jsem se, že koš má svůj význam. Rádi mi o něm poví, nebo to můžu vidět příště na vlastní oči, až bude v lokálu víc lidí.
Vybrala jsem „na vlastní oči“. Příště dorazíme ve více lidech. Kwak!