V jednom malém, pražském obchodě jsem chtěla koupit pár drobností. Přede mnou byla fronta.
Prosím vás, máte ještě ty bomby, zeptala se žena přede mnou, tónem, jakoby chtěla jen známky na dopis.
To bude asi omyl, paní. Tady jste v papírnictví, usměrnila ji starší prodavačka.
Ale měli jste je, jmenovalo se to Lítací bomby, nebo tak nějak, trvala na svém zákaznice.
Děláte si legraci, napružila se žena za pultem.
Lidé ve frontě zpozorněli.
Ale vůbec ne, je to jen hračka pro děti.
Paní, už jsem vám řekla, že tady v papírnictví podobný věci neobjednáváme. To musíte jinam!
Ale já jsem je u vás včera koupila, vedla svou zákaznice. Děti jsou z nich nadšené, potřebovala bych ještě jedny.
Prodavačka se zatvářila a zavolala dozadu do krámu: Mariééé! Tady pani furt chce ňáký výbušniny, že je prej včera u nás dostala. Víš o tom něco?
Svůj dotaz doprovázela vrtěním hlavy. Takový nesmysl, kde by se tu vzalo něco podobného. Tohle je slušný obchod s papírem a psacími potřebami!
Jó, Střely se to jmenovalo, myslím, že neřízený, vynořila se zezadu mladá prodavačka.
Ve tváři její kolegyně se objevilo zděšení. Copak se tu všichni zbláznili?
Mám dojem, že jsem je viděla někde tady, dívala se Marie po regálech.  Hele, tady jsou, máme ještě dvoje.
A položila na pult dva balíčky s nápisem „Ďábelská střela“.
Zákaznice se zaradovala, a že si jeden balíček vezme. Při placení  pak nám, dychtivým posluchačům, vylíčila, jak ta hračka funguje. Žena za pultem mlčela, a bylo znát, že si přeje, ať je paní se svým divným nákupem už pryč. Když odešla, prodavačka se podívala se na zbývající balíček  se zjevným nesouhlasem. Možná bych měla zavolat pyrotechniky, četla jsem v jejím pohledu.
V té chvíli jsem přišla na řadu. Původně jsem chtěla koupit blok a nějaké tužky, ale jak se mě zeptala na přání, vypadlo ze mě: Ďábelskou střelu, prosím!