Úsměvna.cz

Mám kamarádku, co bydlí v Ostravě. Občas zajede do Prahy, sejdeme se, probíráme život, a ona sem tam utrousí, tohle v Ostravě máme taky, nebo, tohle máme jinak. Čímž vybudila moji zvědavost: Jaká ta Ostrava vlastně? Mají to tam „fajne“? (Kdo by neznal Rudu z Ostravy!).
Tak se přijeď se podívat, provedu tě, navrhla Mayda. Co bys chtěla vidět?
Nějaká typická místa – určitě Stodolní ulici, posedět v  pěkné kavárně, navštívit Divadlo Mír (miluju Tři tygry a ráda bych je viděla naživo), no a nějaký ten pohyb.
Tak jo, řekla Mayda, viděla bych to takhle: Historické centrum města, kavárna, Halda Ema, Stodolní, hrad, důl Landek a Ocelárny ve Vítkovicích. Chceš pohyb? Budeme chodit pěšky, vem´si dobré boty.
Maydo, program vypadá zajímavě, ale když jedu do města, tak na haldu a do oceláren snad nemusím, namítla jsem.
Kdo nebyl na haldě, ten v Ostravě nebyl. A ocelárny, i když jsou zavřené, jsou součástí ostravské historie, navíc je tam zajímavá architektura z červených cihel, odpověděla nekompromisně kamarádka. Jelikož vystudovala metalurgii a je docentkou přes tepelné ovlivňování kovů a nabídla mi ubytování, neměla jsem na vybranou. OK, vylezu na haldu a juknu do ocelového města, souhlasila jsem, ač neochotně.
V  pátek přijíždím vlakem do Ostravy, z nádraží jedeme tyrkysovou tramvají a vystoupíme… na zastávce Stodolní. Ale jen proto, že Mayda nedaleko bydlí. Stodolní je přes den mrtvá, tam se chodí večer, teď ti ukážu naše centrum, řekne a odklání mě na radnici. Impozantní funkcionalistická budova zabírá celou třetinu obřího náměstí, její přes osmdesát metrů vysoká věž z mědi a oceli je prý nejvyšší v Evropě. Z vyhlídky nahoře koukáme na všechny strany, město pod námi je čisté a zelené, s pravidelným půdorysem, ale na rozdíl běžných měst má něco navíc –  důlní věže: To je důl Jindřich, tanhle je Michal, tamto Landek, a další ukazuje Mayda věže, jejichž obdobu znám z filmů o Vinnetouovi (i když tam se těžila nafta). Tamhle vepředu vidíš doly a ocelárny Vítkovice, takzvaný DOV. Ocelové město ve městě, napadá mě. V dálce se modrají hory, Jeseníky a jejich nejvyšší hora Praděd. Přejdeme na druhou stranu, pod námi teče řeka Ostravice, která rozděluje Ostravu na část moravskou a slezskou, ve které se uprostřed zelené vegetace zvedá cihlově červená hora. To je Ema, tam teď půjdeme, řekne Mayda.
Po cestě se zastavujeme v kavárně divadla Jiřího Myrona. Moc fajne posezení, zákusky i káva, krásná funkcionalistická stavba –jak divadlo, tak kavárna, a paní kavárnice svým stylem k tomu taky ladí.
K haldě Ema popojedeme, což je dobře, jelikož následuje pořádný výšlap. Nevím, jestli jsem to měla čekat, ale je to fakt krpál. Hlušina se sem prý navážela tak dlouho, dokud na ni dokázala vyjet auta. Na haldě je příroda nastartovaná snad o měsíc napřed, tráva, kytky, zelené stromy. Teplo způsobují vyvěrající důlní plyny, a kontrolovaný požár v hloubi haldy, což kontroluje důlní organizace a zajišťuje plynům výpustě. Místa jsou ohraničená ostnatým drátem a cedulemi s lebkou a zkříženými hnáty, která varují před smrtelným rizikem z nadýchání jedovatých plynů. Napadne mě, že takové výletní místo by v Praze nebylo možné, lidi by určitě měli problém takový zákaz respektovat. Jenže v Ostravě, kde se riziko závalů a otrav metanem pod zemí stalo součástí života pracujících, to dává smysl. Zdá se, že místní lidi to nijak neruší ve volnočasových aktivitách, potkáváme tu pobíhající sportovce, aktivní rodinky venčící psy a děti, milence, co sem zašli na procházku. Posadí se na lavičce, pokochají výhledem na městské panorama a hory na obzoru a je jim fajn. Takový ostravský Petřín. Až na to, že výšlap na Emu je určitě daleko strmější. Odměnou za námahu je nám krásný výhled na Ostravu, společná fotka a teplo, které v sychravém dni potěší.
Scházíme dolů a jdeme se projít kolem Ostravice. Je tu hezky upravená stezka, lavičky a další sezení, pár příjemných barů. Vítej v Malé Kodani, usmívá se kamarádka a vede mě do jednoho z nich. Dáváme si pivo a sendvič, DJ ladí muziku. Je mi krásně, jenže najednou na mě padne únava. Nedá se nic dělat, v nejlepším musím přestat, návštěvu Stodolní dáme zítra. Jdeme domů, kde usínám uprostřed debaty, která by mě normálně určitě zajímala, a propadám se do snu jako do hlubokého dolu.

Pokračování

Když jsem se přestěhovala do jiné části Prahy, začala jsem jezdit tramvají. Při cestě do práce jsem okolí moc nevnímala, ale cestou zpátky jsem si všimla na jednom domě nápisu „Kwak“. Někdo by po něm nevšímavě sklouzl očima, někdo by nad tím slovem možná zapřemýšlel, ale mě doslova nakopl. Tohle na první pohled žabí citoslovce je totiž název jednoho z výborných belgických piv, známého ve světě asi tak jako naše Plzeň. Když jsme byli v Belgii, samozřejmě jsme si ho dali. Byla to veselá událost, protože se pilo ze zvláštní sklenice. Že by dorazilo do Prahy? Jak jsem tak jezdila tramvají kolem, otazník ve mně rostl –jak to vevnitř vypadá, mají tam to pivo, nebo co teda? Řekla jsem o tom několika svým známým, ale nezaujalo je to natolik, aby se mnou šli Kwak prozkoumat. A tak jsem jednou cestou práce, venku plískanice, vystoupila z tramvaje, a vydala se za tím nápisem.
Vstupovala jsem s napjatým očekáváním, podobnému tomu v mých pěti letech, když do našeho městečka přijela maringotka, která slibovala terária s  plazy, gekony a pavouky. Rodiče mě tam nechtěli vzít, a tak jsem tajně rozbila prasátko, vzala si pět korun na vstupné, našim řekla, že si jdu hrát ven, a pak s bušícím srdcem stála v dešti před tím pojízdným teráriem čekala, až mě pustí dovnitř.
Kwak byl pochopitelně větší než maringotka, ale zas tak velký nebyl. Ze stropu s podloubím visel železný koš a velký lustr se svíčkami, jehož decentní osvětlení vrhalo světlo na stěny s pivotékou a obrázky s motivy starých belgických pivovarů. O prostor se v místnosti dělilo asi padesát míst k sezení a bar. Takže ano, byla to belgická pivnice. Na baru bylo přes patnáct píp, nad každou název čepovaného piva, kolik má alkoholu a cena, a nad tím zavěšené vyleštěné sklenice. Zaujalo mě, že byly naprosto různé. Obsluhu zajišťovali dva mladíci, kteří byli za barem nebo se v sále věnovali klientům. Atmosféra tu byla hmatatelně vlídná. Jeden z nich se ke mně vydal.
Vybrala jste si, usmál se na mě.
Jsem tu poprvé, tak se musím nejdřív trochu zorientovat. Můžete mi o vašich pivech něco povědět a pomoct mi vybrat?
Mladík dotaz uvítal a hned mě informoval, že bar se jmenuje po pivu KWAK z belgického pivovaru, a tomuto vynikajícímu pivu v jedinečné sklenici ve tvaru baňky v dřevěném držáku je také zasvěcen. Můžu tu ochutnat další belgická piva až z osmnácti píp a dalších sto druhů mají v láhvi. Kdybych chtěla něco k zakousnutí, není problém.
Samozřejmě jsem si dala Kwak. Dostala jsem ho v typické sklenici s podtáckem, na kterém byla vypsaná historie piva i téhle zvláštní sklenice. To bylo tak. Když v Evropě vládl Napoleon, zakázal vozkům opouštět jejich vozy a chodit po hospodách. Jenže jak měli uhasit žízeň? Hospodský z De Hoornu zákon obešel, jelikož vynalezl sklenici ve stojanu, která se dala zavěsit na vůz tažený koňmi, bez toho aby se z ní při drncání pivo vylilo. A tak se Pauwel Kwak , geniální a a vtipný výrobce rychlého občerstvení, tedy originálního piva a ikonické sklenice, stal nesmrtelným.
Při placení mě napadlo se zeptat, na co je u stropu ten železný koš. Byl to zásah do černého.
Dozvěděla jsem se, že koš má svůj význam. Rádi mi o něm poví, nebo to můžu vidět příště na vlastní oči, až bude v lokálu víc lidí.
Vybrala jsem „na vlastní oči“. Příště dorazíme ve více lidech. Kwak!

Pivnici Kwak v Praze jsem si oblíbila a začala si v ní dávat srazy se svými kamarády. Aniž jsem jim něco slibovala, už samotný název způsobil, že, podobně jako já, napoprvé vstupovali s napjatým očekáváním. A nebyli zklamáni, pokaždé se jim dostalo vřelého přijetí a zlatavého moku dle jejich výběru. Jak už bylo řečeno, píp na baru spousta, a v nabídce jak piva osvědčená, ať už svrchně kvašená, IPA, nebo ovocná , třeba malinové nebo višňové, tak nějaké novinky. Číšníci pivo pokaždé servírují v té „správné“ sklenici. Tak třeba, když si dáte pivo Troll, kouká na vás i ze sklenice.
Nově příchozí si ale většinou dali Kwak, v klasické sklenici ve tvaru přesýpacích hodin v dřevěném držáku, a když dopíjeli, okolí je sledovalo s poťouchlým zájmem: Na dotyčného, který pije rychle a sklenici moc nahýbá, pivo zdola pěkně hrkne.
Kwaková sklenice mi přišla ve srovnání s ostatními pivy, která jsou tady dvoudecová, dost velká.
Jo, je trochu větší, malý Kwak má čtyři deci, ujistil mě barman, ale ještě máme „velký“Kwak, a ten jich má šest. Rozhlédla jsem se kolem, ale i když bylo plno, velký Kwak jsem u nikoho nezahlédla.
Nebojte, časem ho určitě uvidíte, usmál se barman.
Konzumaci velkého Kwaku jsem viděla až při několikáté návštěvě. Pánové u vedlejšího stolu si objednali, barman zvedl palec a zatvářil se uznale, načež se vrátil za pult a začal točit pivo do sklenic. Neviděli jsme je celé, jen hrdla, která čouhala nad bar, takže bylo jasné, že tyhle sklenice jsou hodně vysoké. Pak došlo na koš visící pod stropem. Než výčepní pivo dotočil, zacinkal na zvonek, a když jsme se podívali za zvukem, uviděli jsme, jak stahuje koš na provaze dolů. K našemu překvapení pánové odevzdali do koše každý jednu botu, a barman vytáhl koš s botami ke stropu. Teprve pak naservíroval před každého muže Kwak v nádherné sklenici s dlouhým úzkým hrdlem. Poloobutí štamgasti labužnicky popíjeli, což chvilku trvalo, přece jen bylo tohle pivo větší než to „naše“ velké. Až když barmanovi odevzdali vypité sklenice, spustil koš dolů a vrátil jim jejich obuv. Při placení nám prozradil, že sklenice na velký Kwak se dělají ručně a tudíž jsou vzácné. Nové už z Belgie nedostávají, a jejich počet se v pivnici během let stále snižuje, už jich mají fakt málo. K náhradě ztráty nebo poškozené sklenice jsou tak boty v koši nejlepší pojistkou.
Myslím, že dozrál čas, abych sehnala dohromady partičku lidí, se kterými sem zajdeme na jedno velké. KWAK!

Máme Nový rok – nový začátek. Abych měla přehled, pořídila jsem si pěkný stolní kalendář, který se hezky vyjímá na mém pracovním stole. Těší mě sledovat den po dni, jak se nový rok rozjíždí, kdo má zrovna svátek, jak se blíží víkend,… a přitom jsem si všimla ještě zvlášť vyznačených dnů.Začalo to 1.ledna důstojně Dnem obnovy samostatného českého státu a Světovým dnem míru. Po Třech králích mi v lednu hned zkraje zvedl koutky Den Švihlé chůze, následovaly Den tuleňů,lachtanů a velryb, Den památky Jana Palacha, Den Objímání,. Komplimentů, Vzdělání, Sci-fi, Celníků, Památky holocaustu, Ochrany osobních údajů, Pomoci malomocným, Dětí ulice, Den zeber .
Samotnou mě překvapilo, jak příjemně jsem se cítila v Den švihlé chůze, Den objímání a Den zeber (nevím proč, ale zebra ve mně vždycky vyvolává radost). Témata mě hřála na duši, ponoukala mě k hledání na internetu (viz Ministerstvo švihlé chůze), objímání mých blízkých či kreslení pruhovaných zvířátek, v mém podání zebrám spíš nepodobným.
Pro milovníky Dnů mám ještě další zajímavou informaci. Před několika lety provedla populární sportovní aplikace rozsáhlý výzkum, a zjistilo se toto: Druhý lednový pátek motivace lidí, co si dali předsevzetí, prudce klesla, většina z nich svou snahu do konce druhého lednového týdne opustila. Že by Den slabé vůle? Jelikož jsem si letos žádné předsevzetí nedala, tak to nemůžu posoudit. Zajímalo by mě, jakou zkušenost máte vy?
Celkově to ale vnímám tak, že si každý si v kalendáři (nebo jinak) můžeme najít SVŮJ DEN.
Den čehokoliv, co rozjasní naši tvář, dotkne se našeho srdce, nad čím se má cenu zamyslet nebo zasmát, poslat to dál nebo si jen říct, že je to den jako každý jiný.
Ale každý den má smysl a je fajn si ho užít.
Přeju vám rok plný šťastných a spokojených dní, a ať vás neopouští silná vůle:-)