Letošní prosinec se mi nějak zvrtnul. Prvního maminka upadla tak nešťastně, že skončila v nemocnici se zlomeninou lebky a pak jsem ji doma další týden ošetřovala. Pak jsem zase ulehla já s bronchitidou, a začala fungovat až v pátek před poslední adventní nedělí. Vánoční přípravy se tak dostaly do skluzu. Ale i tak jsem se tři dny před Vánocemi rozhodla upéct linecké cukroví a slané nadýchané pečivo, na který mi dala recept kamarádka. Abych ušetřila čas, uhnětla jsem ráno jedno těsto po druhém, strčila do ledničky, odpoledne vytáhla, vyválela, vykrájela: linecká kolečka, hvězdičky a srdíčka, placku slaného pečiva jsem rozkrájela rádýlkem a všechno postupně upekla v troubě. Šlo to snadno, protože se obě těsta pekla na stejnou teplotu. U slaného, posoleného hrubou solí a posypaného kmínem, jsem čas protáhla, aby se upeklo do zlatava. Přes pečlivou přípravu ale výsledek nevyšel podle očekávání. Slané pečivo „neskočilo“ jak mělo, a naopak linecké bylo nadýchané až běda. Když moje výtvory vychladly, ochutnala jsem je, a v mžiku bylo jasno. Já jsem ta těsta prohodila! Bylo jich totiž stejné množství a vypadala podobně. Protože mě nenapadlo, je popsat, nebo aspoň ochutnat, měli jsme letos trochu jiné cukroví: slaná srdíčka, hvězdičky a kolečka, a zlatavé sladko-slané linecké krekry posypané kmínem. Marmeládou jsem je samozřejmě už neslepovala.
Až na divný vzhled cukroví chutnalo celkem dobře, a tak jsem ho předložila návštěvám. K mému překvapení je to inspirovalo ke vzpomínkám, a dávaly k dobru, co se v minulosti nepovedlo u nich. Někde zaměnili těsto na buchty a knedlíky, jinde do cukroví omylem odměřili desetkrát více cukru, případně neplánovaně vyrobili slané cukroví, když místo mandlí na výrobu mandlového těsta použili slané pistácie.
Až na tenhle detail se naše vánoční svátky moc vydařily a doufám, že ty vaše také.
Týden do konce roku uběhl jako voda a před námi se rýsuje nový rok. Přeju vám do něj hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti. A pokud dojde k omylům, tak ať jsou malé, napravitelné, legrační, a vedou k vytvoření nějaké nové varianty, jako v našem případě.
Tak šťastný a veselý!
Noc literatury 2024
Rok se s rokem sešel, a už je tu zase „Noc literatury“, veřejné čtení knížek přeložených do češtiny na unikátních místech v Praze, letos to bude na Hradčanech. Čte se od šesti večer do jedenácti, vždycky v půl a celou hodinu. Místa jsou označená emblémem Noci literatury a před nimi stojí dobrovolníci v tričkách se stejným motivem, kteří pouštějí zájemce dovnitř. A co je hlavní – vstup je volný! Mám tyhle Noci moc ráda, a tak v šest večer sedám do auta a vyrážím „na Hrad“. Beru to přes Letnou kolem fotbalového stadionu Sparty, která právě hraje o postup v Lize mistrů proti Salzburku. Stadion bouří, v rádiu si naladím přímý přenos – je to dramatické, ale Sparta má od začátku navrch a vede jedna nula! Zaparkuju kousek pod Pražským hradem, a když procházím hradní bránou, ozve se ze Sparty šílené haló. To musí být situace, když jsou fanoušci slyšet až na Hradě, mumlám si při průchodu bránou. Sparta právě dala druhý gól, a je to dva nula, prohodí hlídkující strážník. Super, takže od teď se v klidu můžu věnovat literatuře, říkám si a na Hradčanském náměstí se s mapkou v ruce rozhoduju, kam se vydat. Nabídka čtecích míst je totiž naprosto fascinující: Palác Arcibiskupský, Šternberský, Schwarzenberský, Hrzánský, Toskánský, Černínský, Šlikův, dům U zlatého pluhu a U zlatéhvězdy. Na Hradě je otevřená Vikárka, Mladotův dům, Nejvyšší purkrabství a Lobkowitzký palác. A mimoto ještě tři kavárny, jedna restaurace, a dva kostely, a taky Švédské velvyslanectví. Koho a jakou knížku si poslechnout?
Začnu ve Šternberském paláci. Jeho součástí je kavárna, takže se můžu občerstvit a naladit, což je moc příjemné. Kromě běžného občerstvení tu v rámci Noci běží kurz znakového jazyka, tkaže za chvíli umím ve znakové řeči vyjádřit slova děkuji, voda, a taky zatleskat. Potlesk pro neslyšící totiž musí být hlavně vidět! V sále čte Petr Uhlík úryvek z irské knížky „Můj bratr je Jessica“. Hlavní hrdina Sam se v ní pere s coming outem svého staršího bratra. Četba se cimultánně tlumočí do znakového jazyka a na závěr všichni tleskáme vestoje potleskem pro neslyšící.
Když vyjdeme ven a jdeme přes Hradčanské náměstí, už se stmívá, do toho tlumeně svítí plynové lampy, až to připomíná obrazy malíře Jakuba Schikanedra. Jdu do budovy zvané Fortna, abych si poslechla Daniela Bambase a knížku dánského autora. U vchodu je fronta, a z ní mě zdraví Mirka, kolegyně z bývalé práce. Dál pokračujeme společně, tady na terase vyslechneme příběh IT konzultanta, kterého v Kodani jistý mladík zasvětí do nočních ekonomických obchodů. Není to úplně naše parketa, ale čtení venku v teplému večeru s výhledy na Prahu se nám fakt líbí. A tak přejdeme jen o kus dál do kavárny U zavěšenýho kafe, kde čte, opět na terase, Igor Orozovič z knížky“ Pivo na Loiře“ britského autora. Je to psina a to doslova: Příběh Angličana s přítelkyní, co opustili práci v Anglii, kterou neměli v lásce (myslím tu práci) a vydali se na francouzský venkov, aby tu založili britský pivovar, je prodchnutý humorem a svou roli v něm hraje i štěně retrívra. Příjemně naladěny pak přecházíme na Švédské velvyslanectví, jsme zvědavé, jak to tam vypadá. Dům ve funkcionalistickém stylu s krásným výhledem na Prahu má pohnutou historii a žila v něm naše automobilová závodnice Eliška Junková. K našemu milému překvapení se opět čte na terase, ze které je nádherný výhled na svítící petřínskou rozhlednu. Usedáme na židličky z IKEA , a Lenka Vlasáková nám z knížky „Detaily“ předčítá přípravy dvou kamarádek na oslavy Silvestra roku 2000 a jak ten večer prožívají. Přelom tisíciletí opravdu byl úžasný zážitek, to očekávání a přibližování – média pravidelně hlásial, které státy už vstup do nového milénia oslavily, a jak se tato událost k Evropě blíží… Taky jsem to zažila, a teď se mi přitom vracejí vzpomínky na onen Silvestr jako bych ho prožila včera. Po skončení čtení kráčíme s Mirkou zpátky na Hradčanské náměstí, probíráme ty nečekaně vyvolané vzpomínky, a jak to čtvrt století uteklo. Hodiny na sv. Vítu odbijí celou, a nám se nechce uvěřit, že už je deset. Zážitků máme dost, je čas vydat se domů, neboť zítra vstáváme brzo do práce. Loučíme se, Mirka si po cestě koupí jedno „Pivo na Loiře“(tu knížku) a pak seběhne Malostranskými schody k metru, zatímco já projdu Hradem na parkoviště. Jenže ouha, Hrad v deset zavřel, musím ho obejít! Jdu tedy Kanovnickou ulicí, je dlouhá, pustá, až mám trochu strach, aby mě někdo nepřepadl Naštěstí po cestě narazím na Vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého, u vchodu mě dva dobrovolníci mile zvou na poseldní čtení. Nechám se zlákat a- uvnitř čeká Simona Lewandovská. Než začne číst, nechá se od nás, posluchačů, zatáhnout do krátkého rozhovoru. Jsem ráda, že ji mohu poznat naživo – líbila se mi v druhém dílu Aristokratky, kde hrála neřízenou střelu Denisku! Ale tady je civilní a klidná, a v půl jedenácté usedá na židli, aby dnes naposled přečetla úryvek z knížky „Lucie v lese s Čímsi“. Příběh, který vypráví rakouská holčička, je tajemný a pohádkový. Pěkná tečka za letošním literárním večerem.
P.S. V autě se z rádia dozvídám, že Sparta vyhrála nad Salzburkem tři nula. Tenhle večer vážně neměl chybu!
Letošní dovolená
Je srpen, za týden mě čeká dovolená. Kam to bude? Jasně, že k moři, vždyť se na to těším celý rok. Pošilhávám po Francii. Jenže u Atlantiku prší, a zájezdy na Azurové pobřeží jsou vyprodané. Ale co, stejně je tam vedro. I když… v předpovědích počasí je nejchladněji v Nice. Tedy, nejchladněji není to správné slovo, řekněme, že teploty nejsou vyšší než v Praze, nějakých 29 až 32 stupňů. Nice je velké asi jako Brno, ale je u moře, a má předlouhou městskou pláž. U vody bude pocitová teplota určitě nižší! Taky jsem si vzpomněla na spolužáka z gymnázia, který se pochlubil, že si koupil v Nice byt, prý ho můžu navštívit.
Ahoj Cyrile, sonduju smskou, chtěla bych přijet na týden do Nice. Mohla bych se u tebe ubytovat?
Ahoj, to je náhoda, zrovna jsem do Nice přiletěl na jazykový týdenní kurz, odpověděl. V bytě mám ale nájemníky. Přikládá fotky bytu.
Hezkej, odpovídám (a závidím). Jestli správně chápu, bydlíš jinde. Máš tip na ubytování pro mě?
Objednej si kurz, jazyková agentura nabízí ubytování v rodinách. Já mám intenzivní kurz od rána do večera. Přikládá link na jazykovku .
Hned tam píšu, kurz francouzštiny by se mi hodil, jelikož jsem věčná studentka tohoto jazyka. Odpovídají obratem: Mají plno až do konce prázdnin.
Cyrile, píšu mu, když budu v Nice, můžeme se někdy kvečeru sejít?
Promiň, ale můj intenzivní kurz je od rána do včera, a pak tu mám Sophii, takže večer to nepůjde.
Dovídám se, že Sophie je jeho přítelkyně a učitelka francouzštiny. Přikládá foto. Hezká. Aha.
Zpátky k mé vysněné dovolené: Ještě ten den jsem koupila letenku, zarezervovala pokoj v hotelu, a rozhodla se, že v Nice budu mluvit jen francouzsky: Bude to můj individuální jazykový kurz.
Příležitost ke konverzaci dostávám hned na letišti- můj internet v mobilu nefunguje. V informacích mi poradí dopravní spojení do hotelu, a jak si opatřit kartu MHD. V tramvaji se dám do řeči s blondýnkou s obřím zavazadlem. Jmenuje se Suzanne a přijela do Nice na dva týdny na kurz francouzštiny. Vystoupíme na stejné zastávce a táhneme bok po boku své saky rozpálenou ulicí, až se naše cesty rozdělí. Hledám svou adresu, ochotný kolemjdoucí mi poradí, prý je to kousek. Je to spíš kus…Ulice je dlouhá a vedro je spalující, naštěstí jsou po cestě bistra se zastřešenými zahrádkami, chlazená mlhovými větráky. Neodolám, dám si deci Rosé a výběr ze sýrů a dochází mi, že jsem ve Francii. Popojdu dál a, voilá, už jsem u hotelu. Je třípatrový (plus přízemí), klasický jako z detektivek s Herculem Poirotem, vysoká francouzská okna, žaluzie, strmá schodiště kryté kobercem, s mezipatry, navíc s klimatizací …a bez výtahu. Po krátké diskuzi s recepční získám pokoj ve druhém patře namísto třetího, hurá! Pokojík je malý a přívětivý, v minimalistické podobě je tu všechno, co budu při svém krátkém pobytu potřebovat. Převléknu se do plavek, nechám si poradit kudy na pláž (dvě zastávky tramvají nebo 15minut pěšky) a vyrážím ven. Tak jako má Praha svůj Václavák a Barcelona Ramblu, tady je centrem města obrovské náměstí Masséna, s krásnou moderní fontánou a přilehlými parky. Projdu Starým městem kolem Opery, jejíž vchod ústí na promenádu na břehu mořském, a, voilá, už jsem na pláži. Je oblázková, takže to trochu tlačí, ale čistá, a moře taky, krásně se mi plave. Všude na pláži jsou sprchy a voda z nich je příjemně osvěžující. Vyplavu se a pak bloumám po Starém městě, na osvěžení si dám místní placku Soccu a pivo. Odpoledne je horké ale chládek je na dosah, v obchodech nebo tramvajích, kde klimatizaci neruší žádná otevřená okénka. Nedaleko hotelu si v bistru dám večeři -zeleninový salát s něčím, píše se to“ péche“, těším se, že „péche“ bude ryba, a ona je to nakonec broskev! Inu, další důkaz, že moje francouzština potřebuje trénink. Usínám šťastná, že jsem tam, kde jsem chtěla být a těším se, co mi další dny přinesou. Jo, a zítra zavolám svému telefonickému poskytovateli, ať mi zařídí roaming.
Další dny mě čekají mě samé příjemné věci: Snídaně v kavárně, pláž, moře, památky. Na východním konci pláže se tyčí skalnatý kopec, porostlý piniemi, s troskami hradu, je to prvopočátek osídlení Nice. Pomalu stoupám pod piniemi až na samý vrchol kopce, je odtud slyšet harmonika. Tu melodii znám, je tak milá a blízká… Smetanova Vltava! Harmonikář je starší, hezky oblečený pán. Krásně jste to hrál, přitočím se k němu s odměnou. Dáme se do řeči, dovídám se, že jeho rodiče utekli z Maďarska před válkou, v Nice se seznámili, usadili, on tu žije celý život, a harmonikou si přivydělává v důchodu. Chodím sem mezi lidi na pár hodin párkrát týdně, to víte, vedro, zasměje se a udělá legrační grimasu, jak to umí jen Francouzi. Ptám se, kdy je to tu nejhezčí. Na podzim odpoví bez váhání, a ukáže na lesnaté kopce za městem, tehdy jsou krásně barevné a je tu příjemně. Nechávám harmonikáře pracovat, a jdu se zchladit k umělému vodopádu. Když sejdu zpátky k pláži, je mi blaze.
Kromě blahých aktivit mě však zaměstnává i jedna další, a to kontakt s mým telefonním poskytovatelem. Znáte to: Zavoláte, narazíte na automat, a pak – stiskněte jedničku, dvojku, trojku nebo hvězdičku, na konci se s vámi rozloučí, eventuálně ať navštívíte jejich webovou stránku. Což bez přístupu na internet nedokážu. Zázrakem se mi nakonec podaří polapit „živého“ telefonického asistenta. Dá mi pár instrukcí a poradí zadat francouzského operátor manuálně, ať si vyberu z možností v nabídce svého telefonu.
Večer mám sraz se Suzanne, dává k dobrému své zážitky z kurzu. Přestávky, které jako by vypadly z Mikulášových patálií. Popíšu jí Cyrila, nepotkala ho náhodou? Ne, nikoho takového tma neviděla. Procházíme se po pobřeží a zajdeme na skleničku do přístavu. Po cestě míjíme barevný kachlový obrázek, je na něm průčelí přístavu z 19.století, kdy tu stála továrna. Teď ji nahradily kavárny a hotely, turistické lodě, obhlížíme soukromou jachtu se čtyřmi palubami, bazénem, vířivkou a malým člunem, která tu kotví, a posádka hraje na palubě karty. Vracíme se na osvětlenou Anglickou promenádu, na které září osvětlené hotely. Večer jdu spát plná zážitků, internet stále nejde.
Další dny vždy po snídani věnuju nějaký čas zprovoznění roamingu. Od asistentů získávám další přibližovadla k manuálnímu vyladění. Zadám co mi řekli, nechám telefon pracovat a jdu na pláž. Když je největší vedro, jdu se podívat po obchodech. Co se týče oblečení, mám to marné. Francouzky se s šarmem zřejmě narodily a velikost S, kterou běžně nosím, je tady o dost menší – přes boky ani přes břicho mi nic není. Zahanbeně vracím troje šaty, které jsem si zkoušela a odcházím s mindrákem. O to raději se kvečeru na pláži nořím se do vln, kde se cítím dokonalá i se svými přebytky. V pátek se Suzanne zajdeme na večeři do bistra nedaleko hotelu. Večeře je výborná, víno taky, a navíc jsou tam dva kytaristi, co hrají světové hity jako Simon a Garfunkel. Návštěvníci si je natáčejí na mobil, a Suzane málem ukápne slzička. Tenhle večer vážně neměl chybu, taky proto, že můj roaming konečně naskočil. Okamžitě se na mě vyhrnula lavina zpráv z Facebooku, Whatsup, smsky a emaily. Uf, jestli mi nebylo líp bez nich! Ale hlavně jsem v klidu, že moje elektronická letenka je dostupná! Den před odjezdem zpomaluju, odpočívám, nakupuju suvenýry, mýdla z Nice jsou stejně voňavá a krásná jako ta vyhlášená z Marseille.
V neděli dopoledne mě čeká cesta domů. Posnídám v oblíbené kavárně, nastoupím do tramvaje, vystoupím s česky mluvícím hloučkem, vyjedu do odletové haly a… Můj let do Prahy na tabuli odletů není. U přepážky zjistím, že jsem dorazila na jiný terminál, než mám na letence. Moje časová rezerva padne na přejezd z Terminálu 1 do Terminálu 2, a pak už je průběh standardní. V letadle se usadím na místo, lelkuju, když tu mě míjí můj spolužák. Vypadá unaveně. Ahoj, Cyrile, jak se máš? Odpoví jednou větou a pokračuje dál do letadla. Napadá mě, že mu to myslí už jen „ve francouzštině“. I když, i já jsem se tu nakonec docela hezky rozmluvila.
Žloutkové věnečky
Žloutkové věnečky mám moc ráda. V naší rodině je umí upéct nejlíp teta Lidka z Brna. Před lety jich mamince vyrobila k jubileu dvě krabice a ještě teď si pamatuju, jak krásně voněly rumem a doslova se rozplývaly na jazyku. Protože jejich cena v cukrárnách stoupá, chtěla bych se tyhle malé lahodné krucánky naučit. Už jsem to jednou doma zkusila, s tetou Lidkou jsem konzultovala po telefonu, měla jsem radost, jak mi to jde, ale krém se mi zdál moc hustý, a tak jsem do něj, ještě teplého, přilila mléko z lednice a krém se srazil. Nevypadalo to hezky, ale kdyby se jedly po tmě nebo se zavřenýma očima, tak by se to nepoznalo. Abych neudělala další hloupou chybu, domluvila jsem se s tetou, že ji navštívím a přitom spolu jednu várku žloutkových věnečků upečeme. Navzdory tomu, že vyučovala matematiku, fyziku a deskriptivu, je Lidka vtipná, sbírá citáty a recepty zná z hlavy. Taky má hodně přátel, a společenský ruch neutuchá, ani když jste u ní na návštěvě.
Dorazila jsem k ní, přivezla ingredience, daly jsme si kafe, a k tomu koláčky, co včera upekla její sousedka. Po společenské fázi jsem se vrhla do kuchyně: Odpalované těsto jsem zvládla bez problému, jelikož jsem se koukala v neděli na Pepu Maršálka. Pečení v troubě jsem taky zvládla (12 minut neotvírat!), věnečky po vychladnutí rozřízla podle Lidčiných instrukcí, a den jsem skončila s pochvalou.
Druhý den ráno je na stole nachystáno vše potřebné pro výrobu krému. Koukám, že místo obvyklé odměrky na mléko tam Lidka dala nějaká hejblátka, vypadají jako naběračky na zmrzlinové kopečky a různých průměrech. Ty odměrky jsou moc praktické, říká, každá má jiný obsah, ta největší 125ml, ta menší 100 ml a tak dál. Do hrnce odměř osminu, to jsou čtyři velké odměrky, a z nich odměř dvě menší do tohohle hrnku , to je pětina, a v tom rozpustíš pudink, velí teta a já se chápu iniciativy. V kuchyni je rušno: Z rádia mluví tetin oblíbený moderátor , se kterým teta polemizuje , do toho jí zazvoní telefon, volá kamarádka: Mám tu neteř, pečeme spolu žloutkové věnečky, pochlubí se teta a chvíli probírají nějaké záležitosti.
Já zatím liju odměrky podle instrukcí do hrnce i do hrnku, v míchám pudink , v hrnci svařím mléko, přidám obsah hrnku a míchám, míchám…Jde to čím dál víc ztuha, vždyť ten pudink vůbec nejde umíchat, vařečka v něm úplně stojí!
Vy mladí nic nevydržíte, bere mi teta vařečku z ruky, ukaž. Po chvilce uznává, že je krém opravdu nějak moc hustý. Dala´s tam ty odměrky, jak jsem ti říkala, ujišťuje se. No jasně, odpovím přesvědčeně. Dovaříme, puding dáme vystydnout… a v mezičase teta svými odměrkami hbitě odměří, kolik mléka zbylo v krabici. Vždyť ty jsi dala do hrnce jen 450ml místo té osminky!
Nejspíš mě popletly ty různé odměrky, připouštím.
No nic, konstatuje teta, jedeme dál. Přidej do pudinku žloutky. Přidávám příslušný počet žloutků, míchám a chladím směs ve vodní lázni až na pokojovou teplotu.
Volá další tetina kamarádka a dozvídá se, že jsme uprostřed tvorby žloutkových věnečků a teta jí zavolá, až bude hotovo.
Rádio je vypnuté, v kuchyni na chvíli zavládne ticho. Jsem ráda, že nikdo netelefonuje, potřebuju se soustředit, abych zase něco neprovedla.
Na řadu přichází mechanická fáze výroby. „Hop, cvalíku, zapni svaly“, osloví Lidka svého kuchyňského robota, když ho zapíná do zásuvky. Napadá mě, že ten bude svaly určitě potřebovat – hmota je tuhá jako žádná druhá a ještě se má do ní zamíchat máslo. Cvalík to však zvládá v pohodě, i když z počátku při vysoké rychlosti krém trochu lítá kolem. Můžeš za to ty, vždyť víš, jak působí odstředivá síla, směje se Lidka.
Robot míchá asi půlhodiny, výsledek vypadá hladce, jsem moc ráda, že je krém hotový. Pllním jím plátěný pytlík a stříkám ho na půlky věnečků. Koukám, že ho v hrnci ještě dost zbylo?
Dáváš ho tam málo, přiblíží oči k věnečkům Lidka, to bys hosty moc neuctila. Dej tam krému dvakrát, ne, třikrát tolik! Zdá se mi to moc, ale když pak věnečky přiklopím, vidím, že měla pravdu. Jsou fakt povedené, nadýchané, žloutkový krém v nich doslova září. Uvaříme si kafe a dáme si hned každá dva. Chutnají skvěle! Proč mám ale pocit, že jim něco chybí? Podíváme se s tetou na sebe, už vím. A vidím, že ona ví taky.
Zapomněly jsme tam dát rum, utrousí Lidka, nevadí, chybami se přece člověk učí! Než se stihnu nadějně pousmát, dodá ještě: A chyba spáchaná za novou chybu ručí.
Takže mám jasno. Jaká chyba se mi vloudí do výroby věnečků příště?
To teď neřeš. Podívej, vyrobily jsme nealkoholickou verzi, no není to pěkné?
Dávám jí za pravdu.
A prosím tě, můžeš věnovat pár věnečků sousedce, abych jí oplatila ty koláčky?
Jasně, říkám potěšeně. Teta věnečky naklade na talíř a jde je předat.
Když se začtvrté hodiny vrátí, volá jí další kamarádka – dovídá se, že jsme dělaly žloutkové věnečky, šlo to jak po másle a „neteři se moc povedly“!
Jsem poctěna, aspoň pro tuto chvíli. Až budu příště chystat ingredience, vypnu rádio i telefon a jako první ingredienci si nachystám rum.