Ačkoliv každoročně ctím svátek svaté Barbory a svatého Mikuláše, letos jsem je nechala stranou. U nás v práci řádil covid, a my, zaměstnanci zdecimovaní 8hodinovým nošením ochranných respirátorů a tisíckrát denně si myjíc ruce v teplé vodě, mýdle a desinfekci, jsme po práci zalezli domů a byli rádi, že jsme rádi. A tak jsem letos v třešňovce nepižlala kudličkou třešňovou větévku, aby si mě konečně už někdo vzal, ani se nebyla projít venku na svátek svatého Mikuláše.  Vlastně mi od svaté Barbory nebylo dobře a začala jsem pokašlávat.  Pro jistotu zůstávám doma. Hygiena mi uloží dva testy, první za pět dní je negativní. V noci na neděli mě probudí horečka, bolí mě celé tělo, jako kdyby na mě skočila chřipka. Tak je to asi tady, říkám si otráveně a vytahuji léky, které mám připravené pěkně pohromadě. Paralen zabere a ráno se probudím s mírnou úlevou. Krátce vyvenčím psa (mám negativní test) a jdu si pro jistotu lehnout. Kašel se stupňuje a zjišťuju, že se mi špatně dýchá. Poprosím sousedy, zda by mého malého knírače dál venčili oni a čekám, jak se to vyvine. V pondělí je mi hůř, o dušnosti už není pochyb,  přihodím tedy dejchátka, co někdy používám na astma. A taky musím zrušit návštěvu televizního technika. Není snadné se proklikat přes uživatelsky přátelský telefonní automat, kde se nabídky točí pořád dokolečka, a abyste se nezbláznili, hraje tam uklidňující melodie: Chcete-li objednat nového nebo vás zaujala naše nabídka, stiskněte jedničku.  Máte-li technický dotaz nebo poruchu, stiskněte dvojku, a společně to vyřešíme. Dotazy k vyúčtování a platbě  -stiskněte trojku, atd. Doslova v hodině dvanácté dojde ke spojení, paní si zrušení odškrtne a popřeje mi brzké uzdravení. Načež skočím do auta a jedu do nemocnice na vyšetření. Nejdřív mi udělají znovu test na covid, mám pocit, že mi to propíchne mozek. Tentokrát je pozitivní. Rentgen plic, kyslíkovou saturaci i výsledky z krve mám v normě, a tak mi doporučí domácí izolaci, Paralen, hodně tekutin a užívat pravidelně antiastmatika. To přece dělám, rozčiluju se v duchu, jenže má osvědčená dejchátka nepomáhají.  A kdyby se to zhoršilo, mám se znovu obrátit. Moje radost z toho, že je všechno pořádku, (až na ten covid) netrvá dlouho, doma si uvědomím, že jsem pořád dušná. Další den se přidá zimnice, bolest na žebrech, dušná jsem i při jídle i při řeči. Čich mám pořád výstavní, horečku taky. Když mi dojde, že budu muset zpátky do špitálu, rozbrečím se. Když se vybrečím, zavolám si sanitku, a jelikož jsem infekční, musí to být 155.  Telefonuju sousedům, souhlasí, že se postarají o mého knírače. Předávám jim klíče od bytu a instrukce ohledně krmení. Jeremy, jako by něco tušil, kňučí a chce jít se mnou. Ale už je tu sanitka, doktor mě bere dovnitř, změří mi saturaci kyslíkem, natočí ekg, zapne sirénu a majáček a svištíme do nemocnice. Připadám si nepatřičně, nemám přece žádný infarkt, ale ta dušnost a bolest na plicích je fakt hrozná. Dovezou mě na infekční kliniku, doktor sepíše příjem, dostanu noční košili a ručník a za chvíli už ležím na pokoji. Naproti mně leží stará paní, vedlejší lůžko je zatím prázdné. Dávají mi injekci pod kůži do břicha a infuzi, do večera se mi uleví, konečně se můžu nadechnout, těším se, že dál to už bude lepší. Doktorka na večerní vizitě ale řekne, že mám nějaké zvýšené parametry a tak ještě budou muset vyloučit plicní embolii. Modlím se, aby to bylo až zítra a mohla se v klidu vyspat. Noc proběhne klidně, zato druhý den se probudím do záchvatů horečky se zimnicí, dusivý kašel a schvácenost už mě neopouští. Vyšetření na plicní embolii je negativní, na CT je  „jen“ oboustranný zápal plic při covidu. Nemám z toho radost, ale hlavně, že nemám tu embolii. Na pokoj ke mně přivezou starší paní, která příšerně kašle. Uvědomím si, že kašlu úplně stejně, a od té chvíle kašleme v pokoji všechny tři. Personál nám pravidelně měří naše hodnoty kyslíku. Já jediná je mám v normě, takže nedostanu kyslíkové inhalace, a tiše závidím těm dvěma, co ho mají několikrát denně. Mně dají inhalovat vykašlávadlo, ale nemá to žádný efekt, mám pocit, že mé dýchací cesty jsou beznadějně zalepené. Ráno při vizitě mi paní doktorka říká, že můj stav je stabilní, mohla bych dnes domů, ale pokud se na to necítím, můžu ještě zůstat. S myšlenkou na Jeremyho si vyberu první možnost. Sanitka mě doveze před náš dům a já si na schodech k výtahu uvědomím, jak strašně špatně se mi dýchá. Volám své kamarádce pneumoložce. je to žena činu, do večera mi přiveze kyslíkový koncentrátor a nová dejchátka. Paralen při horečce, Atrovent 3x denně dva vdechy a kyslíkové inhalace se stávají mými parťáky, jinak ležím v posteli jak placka, doplňuju tekutiny, z jídla jsem schopná pozřít jen přesnídávky, polévky nebo jogurtové nápoje, ztratila jsem čich i chuť. Po deseti dnech se zdá, že bude líp, horečka klesla, zimnice je pryč, jenže další den mám zase 38C a znovu mě popadne dusivý kašel, který se mnou cloumá ve dne v noci. Horečka další dny vymizí, kašel, bohužel, zůstává. Doktorka mění strategii a ordinuje mi kodein. Kašel po několika dnech skutečně ustoupí, ale začne mě bolet vlevo na hrudníku. Když bolest nemizí ani po třech dnech analgetik, napíšu mail své obvodní lékařce, abych se poradila, co s tím. Omlouvá se, že toho pro mě moc neudělá, onemocněla totiž sama Covidem. Na další vyšetření mě posílá zastupující obvodní lékařka. Primář na echu nachází v osrdečníku malé množství tekutiny, což přisoudí Covidové infekci. Doporučuje klidový režim, po zlepšení můžu s opatrnou rekonvalescencí, za měsíc mám přijít na kontrolu.