V malém městě žili spokojeně starší manželé. Pan Eduard měl svou ženu rád a čas od času ji pozval na kávu a zákusek do kavárny na náměstí. Před koncem roku se tam zase vydali. V kavárně se svítilo, ale bylo zamčeno, na dveřích nápis „Přijdu hned“. Pán potřeboval na toaletu, což před manželkou nezmínil. „Víš co, skočím si zatím vedle na úřad něco vyřídit, hned jsem zpátky“, řekl. „Dobře, počkám tu, až otevřou a sejdem se vevnitř,“ odpověděla a pan Eduard spěchal vedle na městský úřad do druhého patra, kam občas chodíval něco vyřídit a věděl, kde tam WC je. Vchod na toalety byl otevřený, jedna z kabinek volná, ale když chtěl odejít, zjistil, že ho někdo při odchodu zamkl. Do zámku nepasoval žádný jeho klíč,  pohledem do světlíku vyloučil šplh po rezavém hromosvodu, a tak mu nezbylo, než zavolat z mobilu manželce a požádat ji, aby zařídila jeho vysvobození.
„Chápu, ale momentálně to nepůjde“, odpověděla mu. „Hlídám před kavárnou kočárek s dítětem, slíbila jsem to jedné mamince, co taky potřebovala na úřadě něco vyřídit. Ale hned jak se vrátí, zajdu do vrátnice a požádám, aby ti otevřeli“. Jen co domluvili, pan Eduard si uvědomil, že manželce neřekl, že je ve druhém patře. Zkusil jí to zavolat, ale telefon měla nedostupný. A tak čekal pod zámkem a krátil si čas ťukáním na dveře. Čím déle ťukal, tím to znělo pravidelněji, až se rytmus docela ustálil. Musel se tomu usmát: Co se v mládí naučíš… Dávno tomu, co dělal vedoucího Skautu, děti tehdy hltaly Knihu džunglí, vedl oddíl Vlčat, on sám byl bratr Medvěd. Vzpomněl si na den, kdy k nim přišla Marion. Krásná a chytrá holka, s dětmi to uměla a byla s ní legrace. Léta pak vedli oddíl spolu…Na chodbě se ozvaly hlasy a Eduard znovu začal vyťukávat: ŤukŤukŤuk — Ťuuuk- Ťuuuk-Ťuuuk — ŤukŤuŤuk.
Dva muži, co procházeli chodbou, se zaposlouchali. „Slyšel´s to,“řekl první.
„To asi řemeslníci něco opravujou,“ druhý na to.
Senior znovu vyslal zprávu.
„Já to věděl! Sekera. Ó náš pán. Sekera,“ zvolal první muž. Přece SOS!
Když pána vysvobodili, čekalo je překvapení.
„Bratře Medvěde“, zvolal znalec morzeovky. „Jsi to ty?“
„Baghíro, kde se tu bereš? Díky,“poplácal pan Eduard po rameni svého zachránce.
„Mám tu nějaký vyřizování, ale tak za půl hodinky budu volnej,“ odpověděl muž. „Tolik let jsme se neviděli…Můžem se sejít na kus řeči?“
„Moc rád. Přijď za mnou vedle do kavárny, zvu tě na panáka. Ale,“ odkašlal si, „o týhle situaci se, prosím tě, nezmiňuj.“ Rozloučili se a pan Eduard spěchal po schodech dolů. Dveře na chodbu v prvním patře byly otevřené a panoval tam velký rozruch.
„Co se tu děje“, zeptal se přihlížející úřednice.
„Snažej se zachránit nějakýho chlapa, prej vomdlel na WC. Když šli votevřít dveře, zalomil se jim klíč.  Tak zavolali hasiče, aby to šupem votevřeli. Prej už sem jede záchranka. Bude to infarkt nebo mrtvička, dneska to maj lidi už jako rýmu,“ řekla dotyčná zkušeně a vyhlížela přes hlavy čumilů, co se bude dít dál. Ustupte, ozvalo se za nimi, a kolem proběhli saniťáci s nosítky. Pan Eduard v davu zahlédl manželku, zamával na ni a vyšel na schodiště. Přiběhla coby dup: „Já to nechápu, ty ses už vosvobodil?“
„Jo, ale ve druhým patře. Chtěl jsem ti to zavolat, ale měla jsi vypnutej mobil!“
„Nebyl vypnutej, jen vybitej. Sakra, to jsem způsobila pěknej malér,“ zarazila se jeho žena, a pak se rozesmála: „ Já jsem tak ráda, že seš v pořádku.“
„Jsem, ale úplně mi z toho vyschlo. Pojď,“ vzal ji pod paží, „zmizíme do kavárny.“ Když manželka cestou vyzvídala, jak pořídil na úřadě, řekl jen: „Vyřídil jsem, co jsem potřeboval. A potkal jsem jednoho známýho, slíbil, že se zastaví.“ Za chvíli už seděli v kavárně, před sebou kávu a zákusek a vychutnávali si poklidnou atmosféru. Pan Eduard občas samovolně zabubnoval prsty na stolečku. Jo, Sekera, Ó náš pán, Sekera. Navzdory okolnostem ho setkání po letech potěšilo. Manželce zatím nic neřekl, těšil se, že to bude překvapení i pro ni. Konečně se otevřely dveře a vešel jeho zachránce. Zamával na Eduarda, sklouzl pohledem na jeho společnici, a překvapeně zvolal:
„ Marion, ty ses vůbec nezměnila!“