Když nevíte, s kým vyrazit na dovolenou, jeďte s kamarádkou z dětství, se kterou si rozumíte. Já takovou mám, jmenuje se Lýdie. Onehdy na jaře jsme plánovaly, že spolu vyrazíme k moři. Moje láska k řeckým ostrovům nakonec převážila nad její láskou k Sicílii, a padlo rozhodnutí, že v červenci odletíme na řecký ostrov. Ale žádný hotel „all inclusive“! Objednáme si„studia“, kde si budeme jíst a bydlet podle svého. Nabídla jsem, že udělám průzkum. Asi měsíc před plánovanou dovolenou se Lýdie zajímala, jestli už něco mám. Jo, ale ještě to není ono, průzkum probíhá dál, řekla jsem, protože jsem se mu vlastně moc nevěnovala. Ale vrhla jsem se na to a dva týdny před odjezdem jsem objevila „last minute“, na řeckém ostrově, kde jsem předtím nebyla. Vzpomněla jsem si, že mám doma pohlednici právě odtud, a je na ní krásné rybářské městečko. Pojedeme ho navštívit! Lýdie byla pro, taky nabízených 12 dní nám přišlo ideální (týden u moře je málo!) a všechno dovršil fakt, že se odjíždělo se na Lýdiiny narozeniny.
Doletěly jsme podle plánu a čekalo nás příjemné překvapení. Naše studia patřila k hezkému komplexu vodních sportů s bazénem, barem a restaurací. Hned jsme se do ní vydaly. Už se vám stalo, že jste si anglicky objednali jídlo a nedostali to, co si myslíte, že jste si objednali? My jsme to zažily hned první večer. A kdo objednával? Já. Druhý den ráno Lýdie začala tesknit po švédských stolech v hotelu na Sicílii, kam jezdila opakovaně. Tady jsi v Řecku, takže budeš mít super řecké snídaně, prohlásila jsem, a vyrazily jsme na nákup do místního supermarketu, kde jsme skoupily všechno, co jsme měly rády, a chtěly si tu dopřát: Řecké jogurty, olivy, fétu, víno, retsinu, ouzo, šunku, sušenky a taky vajíčka v krabici, které nám po návratu do studia spadly na zem. A tak jsme k první snídani měly hemenex.
A šlo se na pláž. Krásná, dlouhá, v malém zálivu, asi kilometr od nás, lemovaná slunečníky s lehátky. Lýdie hned jedno obsadila. Počkej, nejdřív se podíváme, za kolik jsou, řekla jsem opatrně. Mně to je jedno, na Sicílii jsme platili na den deset, možná i patnáct Euro, odfrkla Lýdie.  Já (naježeně): Tak takovýhle sumy za kousek stínu platit nehodlám! Cena ale byla mírná, takže nebylo co řešit. Lýdie se vrhla do moře a jako zdatná plavkyně plavala až nejvzdálenější bójce, a možná i kousek za ni. Já jen k té první, jelikož je mi hned zima  postrádám vytrvalost. Vyhládlo nám ale oběma stejně, což nevadilo, jelikož na pláži byla rodinná taverna, kde dobře vařili a my se daly do mapování řeckých specialit. Taky měli moc dobré frappé, café helénico a zmrzlinu. Pláž byla dlouhá, ale o kus dál slunečníky končily, jelikož tam hnízdily želvy. Hnízda byla obehnaná barevnými páskami a o želví novorozence se tu starala  parta želvích dobrovolníků.
Druhý den dopoledne jsme měly s naší průvodkyní sraz v restauraci, kde nás poinformovala o ostrově a předestřela nám nabídku výletů. Lýdie si vybrala celodenní výlet přes půl ostrova, na trase klášter, malebné městečko, přírodní úkaz, oběd, koupání a degustaci vín (vrátila se pak moc spokojená, s lahví řeckého vína).
Já zavrhla organizovaný výlet a do kýžené rybářské vesnice odjela linkovým autobusem. Na místě se sice ukázalo, že to nebyla vesnice z pohlednice (ta prý na ostrově není a nikdo neví, kde se nachází), ale i tak byla malebná; byly tam římské vykopávky, dobrý oběd a koupání na malé pláži, kde rostl veliký strom, takže nebyla nouze ani o stín, a tak jsem se vrátila moc spokojená.
Nedaleko našich studií bylo městečko, jehož uličky a náměstí večer nádherně ožívaly. Hned zkraje jsme si v jedné trattorii daly večeři a pak se šly projít. Na velkém náměstí stál košatý strom s velikým kožnatými listy, pod kterým seděli na lavičkách v družném rozhovoru místní Řekové. Myslela jsem, že je to magnolie, Lýdie, že fíkus. Už jsi někdy viděla takhle velkej fíkus, zeptala jsem se. Takhle velkej ne, ale fíkus znám, máme ho doma, odpověděla Lýdie. A kvete někdy fíkus, zajímala jsem se. Fíkusy nekvetou, řekla. Já si ale dovedu představit, jak tenhle strom na jaře kvete, prohlásila jsem demagogicky. Lýdie se naštvala, ale pivo a procházka v přístavu nás zase vyladily. Přece se nebudeme hádat kvůli stromu!
A přesto jsme se večer pohádaly, až jsme z toho nespaly. Druhý den začal tichou domácností, ale i tak jsme spolu podle plánu vyrazily na výlet do hlavního města. Předpověď hlásila déšť, což jsme podcenila. Spustil zrovna, když jsme kráčely po molu a neměly se kde schovat. Já si nevzala deštník, ale Lýdie mě schovala  pod svůj. Když přestalo pršet a začalo pálit slunce, zjistila jsem, že jsem si zapomněla krém na opalování. Lýdie mi půjčila svůj. A tak to šlo dál, až se během dne hrany obrousily, začaly jsme spolu zase mluvit, a večer jsme si všechno vyříkaly. Lýdii vadilo, že chodím moc brzo spát, mně zase, že mě brzo budí (ráno šla plavat a pak si v pokoji fénovala vlasy) a každá jsme měla své argumenty. Když jsme si všechno vysvětlily, napadlo mě vypíchnout, proč je dobré jet na dovolenou právě se mnou: Mám přece užitečné nápady, řekla jsem, čekajíc na Lýdiin souhlas. Na mě jich máš až moc, a ještě je chceš všechny realizovat, zpražila mě.
Ale další den jsme se byly už zase kamarádky a vydaly se spolu na vzdálený hrad místním autobusem. Co kdyby náhodou zpáteční bus nepřijel, napadlo mě, když jsem si kupovaly lístky. V tom případě zavolejte na tohle číslo, poradila slečna v kase a napsala ho na papírek. A to bylo dobře, protože poté co jsme dobyly hrad (asi 1000 metrů nad mořem) a sestoupily na zastávku, bus opravdu nepřijel. Zachránilo nás to číslo – radiotaxi.
Taky jsme si půjčily kola! Projezdily jsme okolí, zajely na pláž, užívaly si plavání, tavernu a do toho odpoledne náhle přišla bouřka. Řekové naskákali do aut, my na kola, zběsile šlapaly do pedálů a stihly to domů jen tak tak. Z bezpečí našeho příbytku jsme pozorovaly, jak venku řádí živly, lilo, hřmělo a blesky se křižovaly, zatímco my popíjely portské víno, jedly sušenky a přepínaly kanály řecké televize – reklamy, telenovely i předpovědi počasí, aniž jsme pochopily, jak bude zítra.
Bouřka odplynula a od té doby bylo krásně a i naše dovolená pokračovala v pohodě. Společně jsme bydlely, nakupovaly, konzumovaly a užívaly si. Popíjely jsme řecké víno, plavaly jsme v moři, chodily do taverny na řecké speciality. Oblíbily jsme si malou pekárnu na náměstí, kde měli všechno od chleba, přes zapečené sýry, ovocné koláče, sušenky,  zmrzlinu. Užívaly jsme si koncerty v přístavu, zažily jsme gastro dny s ukázkami místních specialit od medu přes šašlik, levandulové mýdlo po pistáciovou zmrzlinu a sušenky. V lákavých buticích jsme si zkoušely oblečení – šaty na pláž, na večer i denní nošení, což nás moc bavilo. Zachránily jsme bezprizorní kotě! Poslední večer jsme zašly do městečka na večeři a pak poseděly pod košatým stromem na náměstí (já pod magnolií, Lýdie pod fíkusem). Lýdie litovala, že náš pobyt končí, ale protože jí tahle dovolená přišla dost akční, byla ráda, že využije doma pár dní dovolené, než se vrátí do práce.
V letadle jsme dostaly české noviny a v nich našly horoskop. Pro Lýdii tam stálo: Po dovolené se cítíte odpočatá a jako znovuzrozená. Plná elánu se vrháte do práce, protože se vám po ní už stýskalo. Máte pocit, že dokážete cokoliv. Jen ať nepřepálíte začátek! A poselství pro mě? Snažte se realizovat každý nápad, který vám prolétne hlavou, nebo si ho aspoň zapište. Jinak ho zapomenete, a to by byla škoda!
Smály jsme se, až nám tekly slzy. Pěkná tečka za naší pohodovou dovolenou.