Letošní zima blahosklonně nadělila sníh dvakrát i v Praze, takže se sněžná tvořivost dětí i dospělých projevila i na našem sídlišti. Nastala sezóna sněhuláků! Stačily dva zasněžené víkendy, a v ulici nám jich vyrostlo přes deset:  Malí, střední i velcí,  různě vyšperkovaní, každý podle vkusu svého stvořitele. Dva trochu netradiční- jeden měl na rameni ptáka, druhý u pomyslné nohy malého kamaráda – sněžného pejska. Hrátkám se sněhem asi neodolá nikdo na světě, což  můžu potvrdit.
Jednou jsme v únoru odletěli na prodloužený víkend na jih Evropy, a bychom se „ohřáli“. Bohužel, řízením vzdušných proudů tam dorazil taky arktický vzduch a napadl sníh. Místní (my ne) se z toho bláznivě radovali, stavěli sněhuláky, koulovali se a klouzali se po umrzlém sněhu. Z aut jezdili jen taxíky, a to velice pomalu. Proto, že to klouzalo, ale taky proto, že taxikáři ze sněhu uplácali malé sněhuláčky, dali si je na kapoty a jezdili s nimi po městě.
Když sněží na východním pobřeží USA, nazývají to blizardy, zavírají se kvůli nim letiště a lidi ten den nejdou do práce.  Zažila jsem to před lety při mém jediném výletu do New Yorku (opět v únoru). Náš neodkloněný let zázračně proklouzl mezi dvěma blizardy a přistál na letišti. Na druhý den byl ohlášený další blizard. Ráno bylo na ulici nějakých deset centimetrů sněhu, lidi nešli do práce, auta nejezdila, jen záchranné složky. Naštěstí metro jezdilo normálně, a tak jsme se prošli po městě a odpoledne se přesunuli do Central Parku. Newyorčani tam pobíhali na běžkách, sáňkovali, bobovali, bruslili, ale především stavěli sněhuláky – stejné, jako u nás.  Dohlížela na to městská policie na koních – dokonalá zimní městská idyla! Pořád sněžilo, my křižovali parkem, a lidi, které jsme potkávali, se dívali na mou liščí čepici. To koukáte, dmula jsem se pýchou, jelikož jsem tam nikoho s liškou na hlavě nepotkala. Smysl těch pohledů jsem pochopila, když jsme se zašli ohřát do baru, a já se uviděla v zrcadle. Viděli jste filmovou parodii „Mars útočí“? Tak já vypadala jako Marťan, akorát jsem tu velkou hlavu neměla zelenou, ale bílou. Když jsem s ní zatřásla, spadlo na zem asi půl kila sněhu. A bylo po chodícím sněhulákovi.
Ale zpátky domů a do reality: Sice se teď oteplilo a sněhuláci roztáli, ale v únoru je pořád šance, že sníh ještě přijde a sněžní kreativci budou mít do čeho píchnout, potažmo co uválet, a v parcích se na nás zase budou usmívat sněhuláci.