Jituš, neflákej se a koukej!
Dyť koukám.
Nahoru? Že nic nehlásíš. Potřebuju navigovat.
Teď zrovna nic nevidím.
Hm, tak tímhle tempem to budeme shazovat do příštích Vánoc.
Tak si to zkus sám! Hlavu mám zakloněnou, až mě z toho bolí za krkem, odsekne Jituš.
Jejich hlasy se rozléhají zasněženým zimním lesem, pohledy směřují do korun opadaných listnáčů, které tu převažují. Před dvěma tisíci let tady v lesích nad řekou, kterou dnes nazýváme Berounka, bývalo keltské oppidum. Možná už tehdy sem v zimě chodili mágové pro jmelí, aby pak využili jeho léčivé a magické vlastnosti.
Jitka vyhlíží v korunách stromů zelené parazitické koule, které Karel sráží na zem. Pak je zas na Jitce, aby  jmelí dohledala. Je to těžké, protože les je prorostlý keři a neprostupným klestím.
Fido, hledej jmelí, dostaneš mlsík! Bílý westík, povzbuzený příslibem odměny, čenichá kolem a přibíhá s úlovkem: nejdřív je to pet lahev, pak zmačkaná plechovka od Red bulu. Panička nesouhlasně kroutí hlavou, na pamlsek to teda nevypadá. Tak co mám vlastně hledat, kroutí Fido očima. Panička mu dá jmelí očichat. Pejsek snaživě odběhne do podrostu a přinese škrpál. Panička to vzdává, musí se sama soustředit na hledání. Karel odloží srážedlo a pomáhá hledat.
Já nevím čím to je, že se tady každej rok dycky pohádáme, pronese přes rameno. Pro trochu blbýho jmelí.
Ale vždycky se zase udobříme, drkotá zuby Jitka. A neni blbý, nosí štěstí.
No tak pro štěstí, dojde k ní Karel a lípne jí pusu.
Spěchají domů s úlovkem pro sebe, rodinu a přátele. Nejlepší ochranu a štěstí totiž přinese jmelí darované. Rituál starých Keltů pokračuje.