Už ani nevím, kdo z nás tohle knihkupectví objevil. Ačkoliv bylo na hlavní ulici, mělo poklidnou atmosféru, což se nám líbilo. S kolegou jsme tam chodili v pauze na oběd pro svou porci literární potravy, odreagovat se od světa v byznys centru.
Knihkupec byl diskrétní muž středního věku, který se kromě pozdravů a běžných krátkých vět moc neprojevoval. Sedával za pultíkem u okna, a návštěvníkům nechával volnost, ať si u něj tráví čas po svém. Jednou jsme zjistili, že pod pultíkem něco schovává.
Všiml sis, co tam má za nástroj, zeptala jsem se kolegy Oty, když jsme vyšli ven.
Jasně, klarinet.
To je jako kdybys řek´ flašinet, vyprskla jsem. Hoboj je to!
Hoboj nebo viola, opáčil kolega a obratem zarecitoval dekadentní báseň Oldřicha Hlaváčka:
Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží,
v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál.
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?
Hrál smutně na hoboj.
Vzduch se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Vyděděný král -to sedělo. Jednou jsem oknem zahlédla, jak v prázdném obchodě hraje sám pro sebe. Ale jen mě zahlédl, hned hoboj odložil a předstíral, že tohle je zcela běžné pražské knihkupectví. Na ženy reagoval trochu odtažitě, jako by byl strážcem v technickém muzeu a my zbloudilé návštěvnice, které se jen přišly schovat před deštěm. S Otou se ale jednou pustil do zasvěceného hovoru a já byla u toho.

Ve výloze se tehdy objevila velká kniha uměleckých fotografií s polooděnou modelkou na titulní straně. Kolega mě poučil, že autorem je Helmut Newton, světový fotograf proslavený akty. Cena byla značná, ale Otu to netrápilo a šel se zeptat, zda by si publikaci mohl prohlédnout.
Knihkupec jeho zájem přivítal. Vidím, že pán je znalec, řekl. To je opravdové umění, zachytit, jak ženské tělo vyzařuje erotický náboj. Kolega přikývl, načež postáli v obláčku vzájemného porozumění. Pak Oto utrousil něco pochvalných slov o autorovi.
Jsem rád, že vám není jeho jméno neznámé, řekl knihkupec. Takovou knihu bych nenechal ležet jen tak na pultě, pro opravdové zájemce mám jeden výtisk vzadu. Chcete si ho prohlédnout?
Velmi rád, odpověděl Oto, v hlase radost i pokoru zároveň. Načež vyšli zadními dveřmi z místnosti.

Měla jsem pocit, že takhle nějak to asi chodívalo v USA v době prohibice. I když tady nešlo o alkohol, ale o erotické fotografie. Lelkovala jsem po obchodě, že na Otu počkám. Uběhla čtvrthodina, dvacet minut, a ti dva se nevraceli. Napadla mě paralela z ženského světa. Vzala by mě prodavačka ve značkovém obchodě s botami „dozadu“, abychom společně obdivovaly ten nejdražší pár? Postály bychom nad ním společně v obláčku tichého porozumění?
Konečně se otevřely dveře a milovníci aktů se vrátili do reality. Ve tvářích odraz sdíleného prožitku, rozloučili se podáním ruky. Když jsme s Otou vyšli na ulici, vyptávala jsem se na knihu, ale nic kloudného mi neřekl. Možná bych to stejně nepochopila.