I před pár lety bylo na začátku září vedro. Ráno na začátku víkendu rádio ohlásilo, že bude zase třicet stupňů, jen na horách osmnáct, načež pustiliMarcelu Holanovou a její „Až na vrcholky hor“. Písnička mi vnukla spásnou myšlenku – pojedu se zchladit na hory. A až na vrcholky!
Moje volba padla na Krkonoše. Na výpadovce z Prahy byla tlačenice, za mnou houf motorkářů. Usilovně jsem jim ujížděla, až jsem málem minula odbočku na Jičín. Zanedlouho se mi otevřel úchvatný výhled na Krkonoše, nad nimi pár dramaticky vybarvených mráčků. Stáhla jsem okýnko a začala se kochat: To jsou panoramata! Vzzzzum –  přehnal se kolem Harlej osedlaný chlapem s rohatou helmou. Vzzum vzzum vzzum –následovala jeho motorizovaná parta, s gustem vykroutila zatáčky a zmizela za obzorem. Tsss, nebudu se s nimi nahánět, odfrkla jsem si, přeladila na pomalou jízdu a pozorovala blížící se horské velikány.

U vjezdu do Špindlerova Mlýna jsem si dala selfíčko u Labské přehrady, na vodě veslaři, foukal příjemný vánek. Idylickou scénu přerušilo tůrování motorek – motorizovaná tlupa si tu dala pauzu, vyfotila se, a v oblacích prachu a benzínového odéru zmizela v branách městečka. Tmavých mraků nad horami přibylo, a to mě pobízelo ke spěchu. Nechala jsem auto na parkovišti, do KRNAPu se bez povolení stejně nemůže, a vyjela nahoru místním autobusem.
Na konečné, na parkovišti před Špindlerovou boudou, mě uhodily do očí zaparkované známé stroje: Motorkáři mě zase předjeli! Barbaři smrdutí nadutí, prskala jsem, ale hned jsem se uklidnila. Vždyť se s nimi nemusím vůbec potkat, až se budu vracet z túry, budou už dávno pryč. Zorientovala jsem mapu a vyrazila na hřebeny. Jenže po pár stech metrech sluníčko zašlo, na vině byla temná mračna. Radši jsem se vrátila na Špindlerovku. A dobře jsem udělala! Jen jsem se usadila na terase, už padaly první dešťové kapky. Terasa byla krytá, takže to nevadilo, dala jsem si malé pivo.  Déšť získával grády a za chvíli lilo jako z konve. Ještě, že mě to nechytlo venku, říkala jsem si spokojeně a čekala, až se liják přežene. Čas běžel, vody přibývalo, stejně tak uprchlíků před deštěm. Ochladilo se, na terasu začalo zatékat, museli jsme dovnitř.  V restauraci bylo narváno, číšníci nestíhali. Hosté se sušili, lidi, psi, každý se bavil, jak uměl. Jediné volné místo bylo u velkého stolu, kde seděli motorkáři, mlčenliví jako lesní trollové. Dojedli oběd o více chodech a teď si dávali rundu něčeho pro zahřátí, čaj to nebyl.  Na můj dotaz, jestli si můžu přisednout, ten nejstrašlivější z nich maličko kývl. Posadila jsem se na konci stolu a snažila se nepřekážet. Zblízka byli ještě drsnější než na motorkách. Nemluvili, jen si čas od času mezi sebou podali meteoradar. Zahlédla jsem, že dešťový mrak se má v další hodině ještě zvětšit. Venku se setmělo, vypadalo to na bouřku.

Dostihl mě hlad a zima. Horký čaj nepomáhal, objednala jsem si horký oběd. Když mi ho konečně přinesli, venku už řádila bouřka. Vzápětí se ozvala strašná rána a vypadly pojistky. Přítmí a trollí společnost mi nepřidaly na náladě. Než naskočil náhradní zdroj elektřiny, měla jsem toho akorát.  Naštěstí se bouřka začala vzdalovat. Zaplatila jsem, hodila na sebe větrovku, špitla „nashle“, i když jsem další setkání s touhle partou neměla v plánu, a prchla na autobus. Na zastávce nikdo, spoj zrovna odjel a další pojede za hodinu. Déšť ustával, ale zima byla hrozná. Přemýšlela jsem, že než stát v zimě na zastávce, půjdu Špindlu po silnici po svých. V tom  vyšli drsňáci v kožených oblecích z restaurace a já závistivě sledovala, jak sedlají své motorky.  Za chvíli se jejich stroje daly do pohybu. První jel ten rohatý, ostatní následovali. Poslední u mě zastavil.
Ujel ti vlak, křikl.
Za hodinu pojede další, zadrkotala jsem a snažila se, aby to neznělo poraženecky.
Do Špindlu?
Jo.
Ukázal hlavou za sebe. Tak si naskoč.
Nasoukala jsem se za něj, motorka zabrala. Zachytila jsem se sedadla a skloněná k širokým zádům v kožené bundě vnímala, jak kolem mě vlají její třásně, kroužíme po serpentýnách a báječně klesáme. Nohy jsem měla jako rampouchy, ale jinak to bylo super. Ve Špindlu na parkovišti mě vypustil, na můj dík nereagoval a tryskem vyrazil za ostatními. Za okamžik jsem stála uprostřed louží sama. Nezdálo se mi to jenom? Třásla jsem se zimou jako ratlík. V kufru auta jsem našla flísovou vestu a holinky, sláva, i zapomenutou zimní rukavici. Když náhradní oblečení zmírnilo můj svalový třes, vsoukala jsem se za volant. Na teploměru bylo dvanáct stupňů.  Ztuhlýma prstama jsem nastartovala, zapnula topení a vyrazila se ohřát do Prahy. Naštěstí tam bylo těch slibovaných třicet.