Když jsem si v páté třídě šla na konci roku pro vysvědčení, zastavili jsme se ráno v trafice, kde prodávala noviny maminka mé spolužačky. Ukázala nám krásné nové kolo, které Lucka dostane, když přinese domů jen dvě čtyřky.
Co se mě týče,  neměla jsem na ten den moc skvělé vzpomínky. Ne, že bych měla problém se známkami. Ale zatímco mí spolužáci utíkali s vysvědčením domů, aby ho ukázali rodičům, já jsem zašla o patro výš za maminkou, která učila na „ druhém stupni“.  Už mě vyhlížela.
Mami, podívej, jaký mám známky, natahovala jsem k ní pyšně své „výzo“. Zběžně se na něj podívala a řekla: Já vím, řekli mi to ve sborovně. Seš šikovná holka. Tak to schovej a pojď mi pomoct. A šly jsme do její třídy pobrat kytky, co dostala od žáků za vysvědčení. Když jsme skončily květinové stěhování (pěšky!), vypadalo to u nás doma jako v květinářství. Kytky byly všude – v předsíni, pokojích, kuchyni, koupelně, na balkoně, ve vázách, sklenicích, zavařovačkách i akváriu. Po zajištění kytek se maminka vrhla na úklid svých sešitů  a školních  pomůcek. Domáhala jsem se oslavy, ale ukázalo se, že žádná nebude.
Rozbrečela jsem se: Lucka dostala od rodičů kolo, a měla čtyřky! Všichni mí spolužáci za vysvědčení něco dostanou, vzali je do cukrárny nebo na ně čekal doma dort, jen já nic, vzlykala jsem.
Vždyť víš, že z tebe máme radost. Ale učíš se přece pro sebe, ne pro odměny, řekla maminka pokračujíc v likvidaci školních přebytků. Fňukala jsem dál, až jsem ji obměkčila, a šly jsme do mléčného baru pro zákusky. Ve vitríně na nás čekaly poslední tři, každý jiný. Tak si vyber, pokynula mi. Já nechci žádný zbytky, zakvílela jsem.
Zabalte mi je všechny, řekla máti tónem, jako by jich byla stovka. Vidíš, tyhle čekaly akorát na nás, dáme si je s tátou, až přijde z práce, dodala spokojeně.

Školní výsledky se u nás probíraly i o prázdninách, jelikož bábi byla učitelka a děda řídící. I když už byli oba ve výslužbě, neustále mě i mou sestřenici utvrzovali v tom, že dobré známky jsou důležité a musíme se o ně snažit.  Až po létech jsem zjistila, že nás lakovali, ale už bylo pozdě. Školní docházku jsem probendila s vyznamenáním, minulo mě záškoláctví i neomluvené hodiny, a na rodičovském sdružení se mí rodiče asi nudili – byla jsem „bezproblémová“. Když teď slýchám různé školní historky, lituju, o co všechno jsem přišla.
Naštěstí jsem objevila možnost, jak to dohnat. Až budu v důchodu, přihlásím se na univerzitu třetího věku, a spáchám všechno, co jsem dřív nestihla. Budu chodit za školu, tajně kouřit, psát si taháky, opisovat úkoly, zapírat doma rodičáky, žákovskou si budu podepisovat sama, a když dojde na nejhorší, řeknu, že jsem ji ztratila. Prolezu s  odřenýma ušima, a pak všechny pozvu na promoci, po které bude následovat velkolepá oslava. Pro mé milé příbuzné, ale hlavně – pro mě.